Předšumavské bivakování

Smrčná, blízko Stvořidel u Sázavy, se stala naším tréninkovým polem – důvěřuje pravdivosti otřepané frázi, že těžko na cvičišti – však víte… Tato první část tedy rozhodně fungovala přesně – těžko nám určitě bylo. Vše totiž začalo tím, že se vlakem vystoupilo o několik stanic dřív a na chatu jsme měli dojít po svých, abychom si prošlápli boty a vůbec tak nějak celkově vyzkoušeli pochod (zatím pouze po rovince).
Zpočátku drobná (později obrovská) potíž byla v tom, že mě a Honzovi se nepodařilo sehnat žádné jiné „kanady“, než pouze ty parádní – tedy určené na promenády a přehlídky. Vypadaly sice náramně, ale místo podrážky do hor, ji měli hladkou koženou vycházkovou a ještě navíc kovové špičky a paty, takže jsme po cestě klapali jak pár grošáků! Cesta naštěstí vedla nádherným sázavským údolím, kdy přirozené peřejky občas přehlušily rámus našich bot. No, i tak se občas lufťáci (a někdy dokonce i starousedlíci) seběhli k cestě v bláhové naději, že uvidí povoz: “Děti, honem – koníčkové jedou!“, slyšeli jsme hned několikrát.
K večeři jsme si udělali špagety s kečupem a opékaným kabanosem na cibulce, což se později stalo naší tradicí a v různých mutacích toto jídlo přežilo až do dnešní doby. Tehdy jsme ale jedli vzhledem k našemu množství a hladu, způsobeném adolescencí – z umělohmotného umyvadla (zvaného též vajlink), ve kterém se v standardních dobách umyla celá rodina i se psem Azorem! (později jsme mu tak začali říkat „umyvadlo na prdýlky“)
Tady jsme také poprvé spali pod širákem, ovšem blízko chaty – to pro případ, že by to někdo psychicky nevydržel. Vybrali jsme si palouček před chatou, pod obrovským smrkem uprostřed, na kterém visel v té době ještě basketový koš a který jsme k tomuto účelu i před večeří řádně využili. Dnes již není ani koš, ani strom a dokonce ani vlastnická práva k oné chajdě, ale to už je jiný příběh a rozhodně mnohem smutnější… Usínalo se hezky a nakonec se hezky i spalo. Legrace ale byla ráno. K ránu totiž byla fakt velká zima a tak jsme se choulili víc a víc – respektive hlouběji a hlouběji – do spacáků. K dokonalosti to ale dovedl Honza = zalezl úplně celý dovnitř, zapnul všechny zipy a nakonec ještě utáhl onu poslední horní šňůrku. V noci se ovšem pořád mlel a otáčel, až se ve spacáku celý přetočil a zapínání měl pod hlavou a pod zády. O to větší ho čekal šok ráno, když se probudil. My ostatní jsme byli už vzhůru a plni očekávání na slibovanou ranní show. Honza vážně nezklamal! Posadil se a opět lehnul a znovu a znovu. Mumlal si u toho nesrozumitelné věty, které prokládal výkřiky a hekáním. Rozumět mu bylo například: „Nevidím!“ Trvalo mu vážně hodně dlouhou dobu, než pochopil kde je a co se s ním děje a ještě mnohem delší čas se ze svého vlastního vězení vymotával.
Zbytek dne jsme byli nuceni běhat v kanadách, dělat kliky s báglem na zádech – zkrátka byli jsme podrobeni kompletnímu testování fyzické zdatnosti, ve kterém jsme samozřejmě neuspěli… Důležitou částí našeho školení byl i odborný výklad – kterak v přírodě přežíti s minimální ztrátou energie (o důstojnosti nepadlo ovšem ani slovo). Zajímavá byla i část, kdy Patrik vyprávěl v podstatě velice detailně o tom, co vše se dá do vařící se vody v kotlíku či ešusu hodit k dosažení získání čaje chutnosti blížící se anglickému. Nemyslete si třeba, že se mohlo jíst, co kdo chtěl! Byly určeny stravovací dvojice a nejen to – každý měl určeno, který ešus je na co. Například – jeden z dvojice strávníků a jeden z jeho rendlíků (v ešusech jsou standardně totiž dva) byl pouze na polévky (nemusel se hned tak tedy mýt), druhý na hlavní jídlo (ten se ale už mýt musel – bohužel…i když upřímně řečeno = několikrát jsem zažil, vlastně pozřel a teprve později zažil, guláš s příchutí leča apod.) Nuže – my jsme byli proškoleni a vyzkoušeni, Patrik zklamán….
Přišlo na řadu plánování cesty, ale nejen to, dostali jsme dokonce seznam věcí, které si musíme vzít s sebou a které nesmíme. Například: „další obuv – nepřijatelná“ apod. A tak nám s Honzou zatuhl úsměv při představě, že se kanad už nezbavíme! Musím se přiznat, že na seznamu bylo několik věcí, kterých význam jsem naprosto nechápal a poprvé (ovšem lehce a nedůležitě) pocítil závan určité nesvobody a určitý pocit nepochopení, jak by bylo bývalo pěkné dělat si věci po svém – resp. nechat to na každém z nás. Jako příklad bych rád uvedl tílko – tento druh oblečení nechápu (podobně jako kravatu, která ovšem naštěstí na seznamu nebyla) – není jasné, kdo a proč ho vymyslel. Já osobně tílko nosím s krajním odporem pouze v dobách největší zimy – tedy od mínus 20 stupňů! Až později jsem pochopil, že svalovci ala Patrik ho nosí proto, aby ukázaly bicepsy nebo tricepsy či jak se ona sepse na rukách jmenuje… Podobných hovadin tam bylo více (třeba kšandy, čili šle – ano, tak to přesně v seznamu stálo černé na bílém). Naprosté většině jsem se podřídil – i když obsah batohu jsem postupně upravoval cestou a jedno drobné neposlechnutí nám nakonec zachránilo (neskromně řečeno) skoro i život. O tom ale až později, teď nepředbíhat!