Druhý vesmírný princip aneb naše svobodná vůle

Na druhou stranu nejsme roboti, každý z nás má svobodnou vůli (snad si to tedy pouze nenalháváme). A svobodná vůle je něco jako druhý vesmírný princip = mohu se svobodně rozhodnout, že já tyhle hry hrát nebudu apod. Znamená to ale také, že ostatní mají úplně stejnou svobodnou vůli a já je tedy nemohu k něčemu nutit. Ovlivňuji „pouze“ svůj Vesmír, svoji realitu. Mám-li být tedy úplně upřímný, jak jsem slíbil, tak ty druhé ovlivnit lze, pokud žijí právě oním samospádem, nežijí vědomě, ale to je manipulace a není to (alespoň v mých očích) hezké. Víte, opět taková krátká odbočka, jsem přesvědčený, že když udělám něco špatného (tedy já to tak vnitřně hodnotím) a nikdo mě třeba ani nevidí, tak já se u toho ale rozhodně vidím a logicky mi to tedy moje pocity stejně jednou „vrátí“, tedy přitáhnu si něco jako reakci na moji akci = to je právě ta „karma“, svědomí, boží mlýny apod. Možná je to i to ve středověku nazývané černou magií. Zkrátka je to neetické. Nejde si prostě lhát sám sobě – když něco „ošulím“, vidím to já a pamatuju si to, protože to i nějak prožívám. Snad to píšu srozumitelně…
A co tedy programy těch druhých? Logicky musím být přeci ovlivňován, strháván energií druhých k tomu, že jim hraju jejich programy. Ano, hraju je, ale v klidu, s neutrálními pocity, jen to tak nějak pozoruju, ale nezlobí mě to, nevadí mi to. Pokud bych u toho ale měl špatné pocity, tak už víme, že je to signál, že je to opět můj problém a mohu si za to já sám. Nejlépe to zjistím, když si to „vyčistím“, když to pak pokračuje i když mi to je už jedno, pak to nebyl můj problém, ale program těch druhých, který pouze hraju. Srozumitelné? Doufám, že ano 🙂
Hrajeme si zkrátka navzájem své programy. Je to taková ta oblíbená společenská hra o které jsme již mluvili. Dovolte ještě jeden důkaz nebo takové zamyšlení na podobné téma. Kromě útlého dětství, kdy se dítě mění téměř před očima, jsem tak nějak stále stejný. Pomalu se vyvíjím, později se tedy tomu říká stárnutí 😀 Nějak skokově či náhle se mi nemění třeba temperament atd. Měl bych se tedy chovat pořád stejně, předvídatelně, konstantně – jak to, že se tedy na někoho usmívám víc, někomu mám chuť říci vtípek a na někoho jsem spíše odměřený? Dalo by se to odbýt tím, že je to tzv. první dojem, ale já se u toho nějak i cítím. Proběhla nějaká hlubší interakce, možná neverbální komunikace – zkrátka se potkaly dva magnety a nějak na sebe začaly reagovat.
Mimochodem, toto poznání i vysvětluje, proč to, co mne vytáčí, dělají lidé mě a nedělají to druhým. Jim by to totiž zjevně nevadilo i kdyby jim to dělali – možná by si toho asi ani nevšimli = je to ten efekt medu a včel, pamatujete? 😉
To, co se mi děje, si tedy ve skutečnosti dělám já. Neexistuje osoba příčinná. Lepší otázkou by ale mohlo být „co se mi ve skutečnosti děje?“ Jak to myslím? Tak třeba Covid. Mnoho lidí v době pandemie podléhalo cosi jako iracionálnímu strachu – no a když si položíme tu trochu zvláštní otázku výše = děje se mi, že jsem nakažený? Ne, děje se mi např. „strach, abych nebyl nakažený“ nebo se „bojím, že budu trpět, umřu“ atd. a to je ve skutečnosti onen problém – tedy ne covid, ale můj strach… No a když najdu příčinu, původ a taky důvod, proč se necítím dobře, dá se s tím už velice dobře pracovat.
Jsme mistři v hledání osob příčinných. Protože tys udělal/děláš tohle, tak já udělám tohle = ta spojitost je naprosto nesmyslná, hloupá a vlastně i silně manipulativní. Mohu reagovat na chování druhých, to ano, např. = protože hraješ šachy, tak já v tom volnu se budu věnovat… Ale svádět svoje chování na druhé a také ho jimi omlouvat je sice běžné, ale naprosto nelogické = protože ty hraješ šachy, tak já jsem ti nevěrná, já za to nemohu, kdybys je nehrál, tak bych to nedělala – to je přece blbost! „Kvůli tobě“ vlastně neexistuje, vždy je to „kvůli mě“ – možná jako reakce na…ale příčina je ve mě, ne ve druhých. Je to vlastně zbavování se odpovědnosti. Já mohu za sebe, ne za druhé a obráceně – oni nemohou za mě! Co mi vadí, je můj problém! A okolní svět změníš tím, že změníš sebe.
Pojďme pokračovat v našem přemýšlení. Když už tedy víme, ač to většinou neradi přiznáváme a připouštíme, že ostatní nemohu vinit za to, jak se cítím a jak žiju, tak co vlastně konkrétně je to, co mě trápí?