Klíč k fungování aneb jak se cítíš?

Jak tedy pochopit, že se občas (někdo mnohem častěji) cítíme mizerně, blbě, pod psa? Já to vnímám jako takový varovný signál a motivaci ke změně zároveň. I to, pokud přijmete moji argumentaci výše, je projev lásky = jako by nám Vesmír (nebo jak to chcete nazývat – Příroda, Bůh atd.) říkal: „Hele, udělej s tím něco, vyřeš si to – ať už jsi konečně zase v pohodě.“ Nechci sem zatahovat moje zkušenosti ze školství anebo ze školení dospěláků, ale motivovat kohokoliv (včetně sebe) k nějaké činnosti nebo nedejbože ke změně – to je opravdu téma na celoživotní studium – no a Vesmír „ví“ jak na to = blbé pocity se o to postarají 🙂
Klíčem tedy a asi po předchozím psaní tím nepřekvapím, jsou podle mého nejlepšího vědomí a svědomí naše pocity – tedy ne názory, myšlenky, dogmata, schémata atd. Nejčastější otázkou, kterou bychom si měli klást a to několikrát denně je „jak se cítíš?“ (a nemyslím tím vlastní pachový vjem 😀 ale vnitřní duševní rozpoložení, náladu, psychický stav) a jediná přijatelná odpověď je „v pohodě, nad věcí, v klidu, na ničem nelpím apod.“ Každá jiná odpověď by měla být jasným signálem k okamžitému jednání k nápravě, protože na co čekat? Až zahřmí? A kdy jindy být šťastný, než právě teď? Proč se věnovat něčemu či dokonce někomu jinému, když sám nejsem v pohodě?!? Zkrátka = když si každý na této planetě pomůže sám, bude pomoženo všem lidem na světě. Utopické? Nereálné? Možná – já ale sliboval, že budu psát o tom, co funguje mně…určitě jiným funguje něco zcela jiného a je to tak správně. A některým také nefunguje vůbec nic. To sice už tak dobře asi není, ale nikdo nikoho nemůže do ničeho nutit anebo přesněji řečeno nutit může, ale výsledek to nebude mít žádný, maximálně ten, že toho „nutiče“ budou všichni brzo nenávidět 🙂 . Moje snažení se týká mne samotného a pak lidí, kteří vidí svět podobně. Ty tato pasáž snad motivuje k činnosti a třeba je i vytrhuje z letargie. Jsem rád, že jste a vězte, nejste v tom sami!
Na druhou stranu určitě existují tací, které tahle písmenka dohánějí možná přímo k zuřivosti. Jak už ale víme, to není těmi písmenky, to je těmi zjitřenými pocity, které mají na ony výroky navázané – dokonce i s tím bych Vám uměl pomoci a rád bych to i udělal a předpokládám, že velice dobře víte co? Ano, je třeba chtít 😉 Je to totiž jako mít „nainstalovanou aplikaci“ v naší mysli, která se (stejně jako v mobilu) někdy zapíná a jindy zase vypne, ale prostě tam je přítomná. Naší snahou by ideálně mohlo být ji alespoň vypnout, ale mnohem lepší by bylo ji rovnou úplně odinstalovat, smazat. Některé „aplikace“ nám nainstalovali už rodiče anebo jsme si je „stáhli a nainstalovali“ napodobováním vzoru a vzorců jejich chování a s tím spojeném prožívání. Zkrátka tím, že jsme je viděli u rodičů. A opět taková kontrolka = to, když nejsi v klidu, nejsi vlastně v přítomnosti, ale zapnul se ti nějaký negativní „tréninkový program“, běží ti nějaká aplikace v hlavě.
Jinak řečeno jde tedy o to, přizpůsobit se oněm procesům „lásky“. Někdy se podobnému přístupu říká flow. Tedy bez námahy a úsilí pluji, využívám proudy. Mám v rukách kormidlo, takže pluji vlastně podle sebe, ale v rámci oněch daných procesů, pravidel hry. Nevím, jestli má cenu stále pádlovat proti proudu…člověk se unaví a stejně moc nedokáže. Určitě ten pocit znáte také – když je to v souladu s Vesmírem, tak to jde jakoby samo, lehce a právě to úsilí a ta snaha je to, co působí jako nevhodný tlak, ale PROTI kýženému výsledku! Je to prostě, bohužel, otázka rozpuštění ega…
Klíčem je tedy „přítomnost“, zůstat v realitě (vím, trošku sporný termín, ale nyní to není myšleno kvantovo-fyzikálně, ale „tady a teď“). Jako se třeba v autě věnovat řízení a reagovat na vznikající situace a třeba stav vozovky atd. a ne přemýšlet, co bylo v minulém díle Ordinace v růžové zahradě 😉 Tomu osobně říkám „přirozeně reagovat“, nebýt pasivní, ale aktivní pozorovatel a „reagovatel“. Proto i ta otázka = co se ti děje? (je to vlastně obdoba onoho – co je tady a teď?!)
Upřímně řečeno, víte, já umím být šťastný a jsem, ale většinou pouze v přítomnosti…ovšem občas mě programy odvádějí pryč. Proto také relativně často mluvím o vědomé činnosti – tedy být si vědom co a proč dělám + plně vnímat, že to právě dělám, tedy soustředění a plné uvědomění bez rozptylování.
Stejně tak důležité je přijímat to, co přináší realita. Stejně vždycky všechno dopadne jinak, než si člověk představuje. Tak proč si stále něco představovat?! A porovnávat to s realitou? Vždyť nevíš, co se stane! Nevíš, jak to bude atd. Proč tedy řešíš, co bude třeba příští weekend?! To je zase konstrukt myšlení, hra na plány a člověk může být pak totálně vytočený nebo zklamaný, že si vše nějak představí, vymyslí a realita je jiná. Tohle je nefunkční systém! Vyhlížej po tom, co bude – třeba to bude úžasný – kdo ví?! Může to být docela dobrodružná hra 😉
Ono totiž ať to dopadne, jak to dopadne, bude to vždycky správně. Nevím, jestli dobře – možná to já budu hodnotit subjektivně jako špatně nebude to podle mojí představy, ale rozhodně to dopadne správně!
A když platí výše napsané, tak proč se bát budoucnosti? Zítra to bude stejně jako dnes nebo za týden. Bude to a dopadne to ideálně správně (jen se nemohu spolehnout, že to bude podle mého myšlení; tedy nevím, jak konkrétně to dopadne, ale rozhodně se mohu spolehnout, že to nakonec bude opravdu správně pro všechny zúčastněné) a když nebudu svými pocity přitahovat negativa, tak to špatně nemůže dopadnout protože neexistuje „špatně“.
Jediná jistota v tomto smyslu je to, že se to stane úplně jinak, než jsem si představoval – tak proč to řešit, raději to a sebe pozoruj. A opravdu skutečná jistota je, že já to zvládnu a že se mohu spolehnout na své pocity, vše ostatní je hra, ve hvězdách, neznámá atd.
Nehledě na to, že když jsem v klidu, vystoupím z kauzality…ano, opravdu lze vystoupit z příčiny a následku (myslím tím, že „nespustím“ příčinu a tedy nenastane následek – celé to od začátku vypnu), ale o tom raději až později, ju?
Tedy stručně = přijímám to tak, jak to je. Proč to nepřijímáš? Co ti na tom vadí? Proč ti to vadí? 😉