Trocha autobusové psychologie - chcete? 😉

Rád pozoruji a vnímám lidi a tady je několik mých odpozorovaných postřehů.
Tak nejprve tzv. schodový paradox. Vysvětlím = Karosa (ty starší busy) mají tři schody při vstupu a dál jsou rovné. SORky (ty opticky mladší 😀 ) mají u vstupu jeden schod, pak je rovina a následně dva schody na „bidýlko“. Situace, která se opakuje téměř denně = rozbitá SORka, jedu Karosou…babičky naříkají kolik je to schodů = chápu, souhlasím, proto je už raději i často vítám se slovy = „to je schodů, jak do nebe, že?“ Mno – časem mi to přišlo trochu dvojsmyslně morbidní, tak je teď vítám = „to je schodů, výšlap jak na Sněžku, že?“ 🙂 Jenže ouha, po opravě, přijedu tím nízkým busem, babičky při vstupu neremcají, ale – co myslíte? Ano, běží rovnou po oněch dvouch schůdkách nahoru – čili, nejsem moc silný v matematice, ale 1+2 = 3, že? Chápete a dále to nemusím vysvětlovat, že ne?! 😉
Ale pár věcem přeci jen nerozumím. Marně si třeba lámu hlavu a stále nenacházím nějakou logickou odpověď 🙂 …nevíte náhodou:
– proč lidé v zimě, kdy je náročné alespoň trochu vyhřát autobus, otevírají okna? 🙂
– proč lidé v létě, kdy je potřeba alespoň trochu vyvětrat to dusno, zavírají okna? 🙂
– proč v busu, který jako jeden ze dvou má klimatizaci naopak tato okna zase otevírají a ruší účinek klimy?
– proč babičky, když vystoupí z autobusu, stojí téměř ve dveřích a rozhlíží se…a je o strach zavřít, abych je dveřmi nesmetl? 😉
– proč mi už při prvních kapkách deště doslova skákají lidé pod kola? 🙂
– proč mám poměrně docela často za objektivně pěkného počasí třeba i tři kočárky ve voze a jedou přitom pár zastávek?
– proč se nechají sportovci vozit do posilovny, kde běhají na pásu a zpátky zase jedou busem?
A když už jsem u vstupu do busu a pohledu okem psychologovým = babičky jsou vzorné a přímo sprintují na místo – ovšem v dalších několika zastávkách jsou typické tím, že si až obsedantně přesedají (vlastně ano = ob-sedadlo, tedy obsedantně), nevíte proč??? Dědouškové zase po vstupu, z téměř nepochopitelných důvodů, přecházejí do módu „lázeňský švihách“ = totálně zpomalí a bez držení si začnou kliďánko rovnat kartičku do portmonky a kdybych se nerozjel, tak tam tak stojím doteď…Samotnou kapitolou jsou teenageři = ti nastupují s výrazem umučení Krista – lomeným lhostejným nezájmem Pabla Escobara; sedí naprosto nenuceně s nohama ideálně do výšky (o něco jako sedadla nebo tyče zapřené) a hlavně před odchodem nezapomenou jako totální protest proti ponižujícímu a byrokratickému systému odhodit lístek na zem = rebeeel, voleee! No jo…jenže já to pak po nich musím uklízet jako = debiiil, voleee!!!