Trosky na zřícenině

Tak tedy začal další den. Naštěstí jsme se pohybovali kolem nádherné, ale hlavně opuštěné zříceniny (Kunžvart se jmenuje) – ke které nás Patrik instinktivně (jak nad mapou odvážně tvrdil) dovedl.
„Neprší!“, konstatoval Patrik (vzhledem k únavě bychom si toho taky nemuseli všimnout). „Tady se usušíme!“. „Vysvětlím Vám, na co si máte dávat bacha, jasný?!“
Jasné nám nebylo nic, ale počítali jsme s tím, že se sušení věcí bez odborné instruktáže neobejde.
„Takže“, začal Patrik výklad, „oheň se dost mění a jak fouká vítr, tak se i stěhuje. Sušte si věci pouze v ruce nebo na větvi, ale musíte mít sušený předmět pořád na očích a pod kontrolou!“
Vzhledem k tomu, že se jednalo opravdu o vandráckou baštu v divočině, na zřícenině byl nejen zápisník se vzkazy od kamarádů, ale i suché dříví připravené na podpal v kamenné bráně. Takže alespoň tuto starost jsme mohli pustit z hlavy (nám s Honzou už totiž vstávaly vlasy hrůzou při představě pěti vyškrtaných krabiček zápalek).
„Oheň hoří, jde se na věc!“, zněl pokyn a my začali sušit nejprve ponožky, aby se nám pak rychleji zahřály nohy. Seděli jsme kolem ohně na celtách (abychom se mohli zout) a bylo nám alespoň pro tuto chvíli fajn.
„Takhle jsem viděl spálenejch ponožek“, vzpomínal s úsměvem Patrik – „když si nedáš bacha, shoří ta pitomá umělina nebo co do toho dávaj“, chvíli se zasnil a už měl propálenou díru na patě.
„No, tak to byla instruktáž jak to nedělat, jasný?!“, snažil se to zakecat.
„Jo, jseš obětavej“, smál se Honza a už házel do ohně napůl spálenou další jeho vlastní ponožku (vlivem jejího promočení a zřejmě i jiných okolností, ona se v ohni začala šíleně škvířit, kouřit a vysílat neskutečný zápach, takže jsme byli nuceni zříceninu na několik minut opustit).
„Já jsem v pohodě“, vytahoval se Jára, když už jsme byli zpět na svých místech – „ještě chvilku a jsou suchý“!
„Jdu se podívat na boty“, řekl Honza a po cestě drknul do klacku Járovi a už měl po ponožce i on. „Sorry, to jsem nechtěl, ale mám úplně mokrý vycházkový kanady – dám si je dál od ohně, aby schly pomalu a důkladně.“
A to byla ta svízel. Vysvitlo na chvilku slunko, bylo zase krásně a my zruchaní nočním pochodem postupně usínali…
„Ty vole – boty!“, probralo mě ze spaní lamentování Honzy.
Přesně podle Patrikovy předpovědi se oheň otočil a mírně odstěhoval přesně k Honzovým sušícím se botám.
„Dobrý, neshořely“, uklidňoval Honza nahlas sám sebe. „Jen se do téhle nějak nemůžu dostat. Co s tím krámem je?!“ Ony ty naše vycházkové kanady měli kovovou výztuž vevnitř a ta se teplem zdeformovala a srazila, takže Honzova levá bota byla rázem o dvě čísla menší!
„Achjo a já je měl tak rád…“, nedocházelo Honzovi, že nemá v čem chodit. „Dokonce jsem si je už docela prošlápnul…tohle než povolí…“.
„Nechci ti do toho kecat“, povídám, „ale ty boty můžeš vyhodit! Plech nerozšlápneš ani za 14 dní!“.
„No jo, ale co dál? Přece ho nebudeme celou dobu nosit?!“, ozval se Jára.
„Je to blbý“, konstatoval znalecky Patrik.
Využil jsem chvíle přemýšlení Patrika nad dalším geniálním plánem bezpochyby řešícím náš vzniklý problém a nenápadně jsem vedl (opět) myšlení druhých k jasnému cíli: „Chtělo by to nějaký boty“, povídám – „jenže na seznamu to bylo zakázaný“.
„Já plánoval vzít ještě pantofle na odpočinutí nohou, jenže když se to nesmělo, tak jsem je vyndal a nechal doma“, přiznal se Honza.
„No, já jsem si chtěl vzít ze stejného důvodu tenisky“, začínal jsem se pomalu přiznávat… „Jenže já je nevyndal, i když se to nesmělo“!
Ticho, únava je značná a tíha nutnosti vymyslet plán řešící momentální situaci zaslepila vnímání kamarádů.
„Povídám – že tady mám s sebou číny! Až bude Honza zničenej z rozšlapování spálený boty, můžu mu dát svoje kanady, který jsou úplně stejný, a sám bych šel v těch teniskách, co Vy na to?“ Udivené pohledy, Patrik je stále v transu.
„No, a nemohl bys mi je půjčit rovnou?“, pochopil Honza.
„Jasně a je po problému“, vyřešil věc Patrik! „já už mám boty suchý – jdu si trochu zaběhat, abych tady ještě nevypadl z formy“.
Přiznám se, že mi ani nevadilo, že nevypadne z formy – navíc mě potěšilo, že na chvíli vypadl ze zříceniny a my si mohli s klukama povídat o tom, jak to na hrádku asi vypadalo dřív, kdo všechno procházel onou branou, kde jsme momentálně leželi (na karitaťkách, jak jsme říkali karimatkám) a jak je tu krásně…