Bod zlomu – tzv. break point

Ráno nás čekalo hned několik překvapení. Nejprve my s Jarkem – jak jsme stavěli áčko z celt již v téměř úplné tmě, nenapadlo nás posvítit si na zem. Spali jsme přímo nad mravenčí dálnicí! Tolika proudovou obousměrnou cestu obrovských lesních mravenců jsem v životě neviděl. Jaké štěstí, že na zem vždy dáváme igelit – vážně se obávám, že by nás v tak velkém počtu byli schopni i sežrat ve spánku! Takhle naštěstí „jen“ pochodovali přímo pod igelitem – až to šustilo!
Smutná legrace byla i při pohledu na posedové nocležníky. Je sice pravda, že nespali vsedě – byli tam pouze dva a tak jeden spal na lavici a druhý na podlaze, ale byli totálně zničení a rozlámaní. Lavice totiž byla úzká a hrozně tvrdá a podlaha, sbitá z kulatin, zase hrbolatá. Jako by toho nebylo málo, celý posed se prý, alespoň podle jejich vyprávění, vlivem větru (či větrů – nevím) neustále nakláněl a hrozně vrzal! Těžko soudit, my s Járou ale nic neslyšeli a to včetně údajného větru… Vypadali ovšem fakt dost bídně!
„Měli byste si dát panáka!“, povídám.
„Nekecej, žes mě neposlechnul a že sis něco s sebou vzal?!“, obořil se na mne nevrlý Patrik. „Alkohol jsem Vám přece přísně zakázal!“
„Ne, nevzal. Jen se Ti snažím naznačit, že jsou situace tak zvané krajní, které vyžadují i krajní řešení…“. Dál jsem se už raději nehádal – nakonec, moc čisté svědomí jsem vzhledem k batohu bez tak neměl…tak jsem raději mlčel…
Pomalu nám začaly docházet zásoby leča (občas prokládaného chalupářským gulášem) a paštik a tak byla na dnešek naplánována (zcela výjimečně) cesta přes civilizaci, spojená s nákupem proviantu. Jak jsme se těšili, že zase uvidíme jiné (většinou normálně čisté) lidské tváře! Jediné, co nám trochu kazilo radost, byl název městečka – ono totiž Volary neslibovaly zrovna přívětivé vystupování. Leč opak byl naštěstí pravdou.
V místním konzumu jsme vybírali nové zásoby konzerv a mně přeci jen nedalo nezkusit i cosi odvážnějšího (lečo už mi lezlo krkem). Na první pohled mi zářil do očí nápis na jednom výrobku „Pravý Šoulet“.
„Hele, to je židovský jídlo a ještě ke všemu košer, ne?“, zeptal jsem se nesměle.
„Neblbni! Po takový době na jednotvárný stravě, Tě může taková zásadní změna i zabít!“, varoval Patrik.
Žel, jsem beran a tedy hlava dub(n)ová a tak jsem se od koupě nenechal odradit, přesněji řečeno = bohužel… Je pravda, že vše to bylo prý uděláno na slanině (což mne přitahovalo asi ze všeho nejvíc), ale jinak to byla směs čehosi, co byly mimo jiné kroupy, fazole a snad i rýže – no zkrátka, zvládl jsem pouze jedno sousto! A po pravdě řečeno – po cestě jsem vyklopil zbytek z konzervy na zem před psíka uvázaného u boudy a ani ten to nežral! Ještě, že jsem si prozřetelně koupil také i několik konzerv s lečem, achjo…
Pravdou ale také je, že civilizace v nás vyvolala cosi jako obrácené volání divočiny (tedy domoviny? Nevím…). Začaly totiž padat úvahy dokonce i o tom, že využijeme některý z nápisů „zimmer frei“ a alespoň jednou přespíme jako lidé, nikoliv jako zvěř. Návrh nakonec (z finančních důvodů – neměli jsme totiž ani na dvojlůžko a dva by i pak museli spát na zemi) nebyl schválen, ale touha po pohodě a troše toho lidského tepla byla silnější!
Nevím, bylo-li to výsledkem našeho psychického strádání, či zdali si na nás příroda vymyslela rafinovanější metody ztráty osobní důstojnosti, ale Honza v nestřeženou chvíli přišel s neskutečným nápadem:
“Hele, kluci – pojďte sbalit nějaký baby, jo?!“
Byli jsme naprosto konsternovaní; a o výrazu v obličeji Patrika ani neumím trefně psát!
„Myslíš jako, že takhle smradlaví a zmazaní uděláme dojem, jo?!“, protiargumentoval Jarek, který si zakládal na svém gentlemanství (no, spíš seladonství) asi nejvíc z nás a jako první přišel ke slovům (o rozumu zde mluvit nelze).
„Na to se vyser! Najdeme nějaký rozumný, který nám poskytnou i přístřeší a nezbytnou dávku hygieny.“, odvětil Honza.
„Vidím, že moje školení bylo pro Vás vážně jen házení perel – mne z toho laskavě vynechte, barbaři!“, znechuceně křičel Patrik.
„Pánové, já bych asi měl nápad, jak na to.“, začal jsem pomalu fabulovat, zatímco jsem v podstatě ignoroval Patrikovo neustálé brblání. „Ženský maj potřebu o někoho pečovat. My vypadáme dost silně k pečování, a kdybysme ještě vymysleli nějakej pěknej příběh, mohlo by to klapnout.“
„Já na vymýšlení příběhů nejsem.“, přiznal se Jára, těžící do té doby výhradně ze svého líbivého zevnějšku.
„Já, se svým ksichtem, musím ukecávat vždycky.“, musel jsem se hned přiznat. „Proto navrhuji toto. Jsme na čundru – to neokecáme. Nakonec vždycky dobře působí, když alespoň část příběhu je pravda – pak dámy lépe sežerou i ten zbytek. Potřebujeme trochu péče a hlavně alespoň jednou nějaký přístřeší. Ty mraky a zatím drobné mrholení by k tomu mohly dokonale pomoci.“
„Pokud se nepletu, tak to ale pořád není žádnej příběh – jenom popisuješ naši situaci!“, přidal se Patrik sice s kritickým postojem, ale pro mne bylo mnohem důležitější, že tím jasně ukázal, že s nápadem už v podstatě začíná souhlasit nebo ho minimálně nebude dál bojkotovat – že by tak rychlá rezignace? Do dneška neznám odpověď, leč situace se vyvíjela takto:
„Já vím, nechte mne domluvit nebo spíš nechte mne přemýšlet dál nahlas.“, dost odvážně jsem se ozval zase já. „Víte, příběh by mohl být takovýto – něco podobnýho jsem viděl kdysi v Bakalářích.“, trochu jsem sice kecal, ale potřeboval jsem dodat důvěryhodnosti pro můj plán. „Co když jsme jako vzali k poznávání krásy naší vlasti alespoň jednoho nebo dva cizince?! Vysvětlilo by se tím, proč jsme skoro všichni oblečeni do českých maskáčů, a proč vypadáme tak, jak vypadáme. A abyste neřekli, že někomu organizuju jeho lež, sám se jako kudrnatý blonďák nabízím, coby Švéd.“
„Ty vole, Švéd, jo? Ty umíš švédsky nebo co?“, nechápal Honza.
„Ale ne, pochopitelně. Jenže znáš někoho, kdo tady ve Volarech umí? Budu něco nesrozumitelnýho mlít – nakonec u nich se nic neřekne ani podobně angličtině – natož češtině. Už jen ten název Suomi – jak někoho mohlo napadnout, že to bude Švédsko?“, vůbec jsem sice netušil, jak hodně se pletu (v tomto případě s Finskem), ale jako argument, to zabralo. „Kromě toho, když se budeme potřebovat o něčem dohodnout, budu jako – vlastně doopravdy – umět anglicky. Jste sice blbci, to vím, ale něco byste mi snad i rozumět mohli, ne?!“ Byla to podpásovka, samozřejmě, ale potřeboval jsem nějak dorovnat můj deficit z Patrikových svalů.
„Tak jo. A já budu Ital. Mám rád italský filmy a něco splácám taky.“, přidal se Honza.
„No, vlasy černý na to máš, ale umíš i česky blbě – o angličtině ani nemluvím!“, popíchnul ho Jára.
„To zvládnem!“, uklidňoval jsem situaci. „Kromě toho, když to nezabere, tak vy dva jste krasavci a tak třeba zaberou na Vás!“, snažil jsem se trochu vlichotit Jarkovi a Patrikovi.
„Dobrá,“ přidal se už jednoznačně na naší stranu Patrik, „ale má to jednu velkou trhlinu. To chceš jako oslovovat holky na ulici, jak nějaký kameloti nebo jehovisti = dobrý den, když si nás umejete, za odměnu Vás vojedeme, nebo jak?“
„Waw, překvapils! Ale neboj – i to mám vymyšlený. Je přeci konec školního roku. Bude tu určitě i nějaká střední škola a místní dívky, nad jakoukoliv pochybnost, ocení nějaký vzrůšo místo poslechu klasiky ze starýho gramofonu!“
Plán byl tedy nakonec jednomyslně schválen a my se vydali hledat nějakou školu. Začali jsme na náměstí. Hned první pokus byl úspěšný – Střední zemědělská a lesnická škola. Hurá!
„Holky na hnojárně maj k přírodě a soucitu nejblíž!“, dodával jsem všem (včetně sebe) odvahu.“
Bylo lehce po obědě a tak netrvalo ani půlhoďky a studentíci se začali pomalu trousit. Aktivity se nyní (opět) zcela nečekaně ujal Patrik – zřejmě jsem už toho na jeho vůdcovské postavení vymyslel i tak dost. Opřel se o zábradlí před vstupem do školy a zaujal (alespoň v jeho očích určitě tak hodnoceno) nenucený postoj mladého odvážného lovce. My stáli opodál a příslovečně ho pozorovali. (chyběla už jen ona výzva „Sledujte mě, sledujete?!“)
Několik „objektů“ nechal projít bez povšimnutí – asi mu přišli příliš mladé (riskovat porušení zákona se nám alespoň v tomto směru moc nechtělo). Až po chvíli vyšly skutečně čtyři trochu starší holky pohromadě a Patrik vystartoval, jak lev na svou oběť. Bylo vidět, jak si s nimi za chvíli povídá, děvčata se uchichtávala a vrtěla hlavou.
„To je marný!“, začal opět sýčkovat Honza.
„Vydrž! Nenechal se odbýt a to je nejdůležitější.“, rozumoval jsem na oplátku já.
A skutečně – asi tak po deseti minutách k nám vedl – sice už jen dvě zbylé z původní čtveřice, ale zato celkem moc pohledné dívky. Jedna byla klasická blondýnka – sice trošku při těle, ale tuk se usídlil hlavně na oněch důležitých partiích a tak vypadalo vše velice svůdně (až na drobné chmýří pod nosem, ale toho jsme si všimli až mnohem – mnohem později). Druhá byla taková ta špinavá blondýnka sice s moc roztomilým úsměvem, ale o poznání hubenější a to na všech partiích. Škoda…ale darovanému koni, nebo tak nějak se to říká, ne?
Legrace byla už při představování.
„Dzis is, vlastně co to blbnu?! Tohle je Andreas, je ze Švédska!“, s vyděšeným výrazem v očích na mne hleděl Patrik a lovil slovíčka ve vzduchu; a mě v té chvíli došlo, že se s ním anglicky vážně nedomluvím.
„I´m glad to know you, sweety. Just call me Andy.“, vypotil jsem ze sebe maximální možnou stylovou konverzaci.
„How do you do.“, usmála se bloncka. Hmm, tak z toho poznám vážně prd, jestli mluví nebo ne anglicky. Výslovnost ale špatná nebyla.
„Tohle je Ian – psáno I an; je z Itálie, ale už si zvyknul, že mu říkáme Džony!“, už se konečně uklidňoval v projevu Páťa.
„Materapia netypikále!“, smeknul klobouk Honza a udělal dvorné pukrle a nám všem došlo, že jeho italština bude průhledná, jak řízek ve školní jídelně! Jestli tohle ty holky neprokouknou, tak jsou vážně vymaštěný…
„A tohle je náš Casanova – Jarek!“, trochu přeháněl Patrik a snažil se převést pozornost jinam, než na dvorného Itala, ovšem Járovi to dělalo fakt hodně dobře.
„Jsem Jarek Žíla – to jako, že mi to trhá žíly, když Vás vidím tak krásné mezi námi vlky!“, zabásnil…
Jedinej, kdo tady má vlka jsem já – pomyslel jsem si, ale nechal to být – nakonec, přece jen jsem mu nerozuměl, no ne?
„I´m Kate.“, usmála se mile ona blondýnka.
„A já jsem Helča a budete jim to muset přeložit sami, poněvadž já jsem na jazyky úplný střevo!“, šokovala druhá dáma. (fajn, alespoň jedna je v klidu – zjevně se nám všem ulevilo)
„She said, she´s Helen.“, zachránil situaci Jarek a mě spadl kámen ze srdce, že alespoň s ním si budu moct, jako Švéd, pokecat.
„Katka má tady blízko srub, zve nás na jídlo.“, vysvětlil s lehkostí Patrik a já do dneška nechápu, jak se mu to vlastně podařilo, ale možná je to dané tím, že mám v sobě jaksi zakořeněnou představu o puritánství dívek a vždy jsem pak tedy notně šokován.
„Vole, jednou jsem omylem zašel na dámský záchodky. To bys čuměl, co tam maj napsaný po zdech ty Tvoje slušný holčičky!“, setřel mě později Honza, když jsem se mu se svým šokem svěřil, ale teď vše raději postupně.
Co Vám mám povídat?! Ona blondýnka, tedy Katka, měla kousek za městem (přesněji řečeno její rodiče) nádherný srub. Hned u říčky – otec byl totiž vášnivý rybář. Netrvalo ani půlhoďky a my všichni byli vevnitř. Netušil jsem, jak lehce lze odnést domů poloprázdnou školní tašku, půjčit si klíče od chaty pod záminkou loučení se se školním rokem v partě spolužaček a ještě i zajistit tutéž povolenku pro Helču, na které jediné byla možná tušit jistá známka nervozity…
Jo, málem bych zapomněl na jazykový koutek. Tak tedy – při odchodu z náměstí povídá Patrik, otočený na Jarka:
„Máme oba batohy?“
„Van, ťjů!“, ozval se Honza, kterému vůbec nedošlo, že jako Ital přece nemohl tušit, o čem si ti dva Čecháčci mezi sebou povídají. Trochu ve mně hrklo, ale zahlédl jsem v očích Katky šibalský plamínek a začínalo mi pomalu docházet, že tohle, i přes reálné jazykové bariéry, projde v pořádku…
A taky, že prošlo. Co nevidět bylo pohoštění přichystané na stole, k tomu dvě litrovky Svíčky a my se postupně trousili do srubové koupelny. Musím přiznat, že takovou jsme ani doma neměli a dalo se tedy jasně vyčíst, že rodiče (nebo minimálně jeden z rodičů – patrně otec) jsou fakt hodně ve vatě.
Konverzace ani moc nevázla, protože holky s každou další sklenkou příjemně roztávaly a švitořily, jak o závod. To bylo celkem fajn hlavně pro mne, protože jako Švéd jsem jen předstíral, že ničemu nerozumím a Jarek se sem tam ke mně naklonil a jako mi vše překládal – tedy hlavně to údajně nejvtipnější (muselo to tak určitě vypadat), protože pravda byla taková, že mi špital do ucha věty typu:
„Ty vole, na mě už to jde!“ nebo „To jsou božský kozy, úžas!“, apod.
„Waw, that´s funny.“, odpovídal jsem já (už nahlas) a ne bezdůvodně jsem se smál na celé kolo.
Jediný, kdo to vážně kazil, byl Honza:
„Vinále perfektum magnum.“, chválil třeba ono levné čůčo. Hlavně, aby nezačal vysvětlovat, jak pěstují víno u nich – četl jsem z očí nám všem.
„In Italijáno vinum perfekto sí. Čeko vínum perfekto sí.“
A je to tady – chce to rychle nějak zachránit, protože Honza to s pitím už asi taky trochu přehnal.
„Nebude Vám tady ten Taliánek chvíli chybět, že ne?!“, usmála se rozkošnicky bloncka.
„Ne, ani trochu!“, vyjel bez  přípravy Patrik.
„Fajn, tak já si ho na chvíli půjčím a Helča by raději měla jít se mnou, abych se tam nebála!“, zvláštně – až přímo tajemně dodala (jakoby dodávala odvahu nebo co).
„No, já teda půjdu,“ (Helča má zjevně dost naváto – motá se jí jazyk i nohy) „ale někdo mě musí doprovodit, jinak to bude trhat žíly mě.“, mrkla směrem k Jarkovi.
Jo a karty jsou rozdány a brzy bude rozdáno, ale bez nás – honilo se mi hlavou…
Jarek trochu zklamaně (viz záznam jeho špitů do mého ucha), ale ovíněně radostně hopsal po schodech s holkama nahoru. Nahoře byly dva podkrovní pokojíky – to jen, abych uklidnil všechny čtenáře okázale se ušklíbající nad vzniklou Sodomou-Gomorou…
„No, fakt super!“, začal podle mne moc brzo remcat Patrik.
„Drž ještě hubu, uslyší Tě!“, vyjel jsem po něm šeptem.
„Tobě to, blbe, nedošlo, co?“
„A co jako?“
„No, že jsem to všechno zařídil já a mám z toho hovno!“
„Dovol, abych Ti připomněl, že to byl můj nápad, ale stejně je to teď už jedno!“ (na původce všeho – Honzu – jsme jaksi zapomněli oba)
„Myslíš, že zvládnou dva?“
„Jdi do prdele! Patriku – já nejsem žádnej dvoják. Žádný přelejvaný kafe, jasný?!“
„No jo – to je fakt.“
A tak nám došla řeč. Postupně jsme dojedli všechny chlebíčky i sušenky a dopili všechno víno, co zbylo. Naštěstí nebylo ze shora nic slyšet a tak jsme zřejmě začali poklimbávat, protože nás v nestřeženém okamžiku vytrhla z rozjímání věta:
„A Ty asi taky nebudeš Švéd, co?!“
„No…“, blekotal jsem.
„Hele – Ital jsi nebyl ani před tím!“, s chichotáním si užívala svojí jasnou převahu Katka.
„Promiň, když už to víš…tak…“
„Tak to nebudeme řešit, ju? Vymyšlený jste to měli hezky, ale herci z Vás určitě nebudou!“
„Byla to asi spíš hra, kdy na to přijdete, co?“
„Mě to bylo jasný od prvního italskýho slova – mám totiž italštinu jako nepovinnej předmět!“, smála se už bloncka na celé kolo.
„Aha, tak to jsem zase za blbku jen já!“, čertila se na oko Helča, která právě scházela s trochu zničeným Járou.
„Promiňte, dámy, ale jídla jsme Vám tu moc nenechali – vlastně vůbec nic jsme Vám nenechali.“, omlouval se Patrik a šikovně zachraňoval celkem trapnou situaci.
„To nic – my se najíme doma.“, mrkla na něj Káča.
„Počkejte, my tu nepřespíme?“, hrklo ve mně.
„No – Vy jo, ale my musíme dom – to by nám neprošlo!“
„Aha, ale jak to chcete teda provést?“
„Normálně – Vy si udělejte pohodlí a klíč pak nechte pod rohožkou. Já se tady zítra, po škole, stavím a klíč si vezmu. Doufám teda, že to už tady nebudete!“, šibalsky pohodila hlavou a mě tak nějak víc došlo, co to asi znamená udělat to jako „normálně“…
Ani nevím, jak se vše seběhlo (přeci jen jsme trochu v hlavě ještě měli), ale najednou byly holky pryč a my celkem konsternovaní zůstali sami v nádherném srubu. Koukali jsme po sobě, jak bulíci a nikomu se moc mluvit nechtělo. Chodili jsme kolem sebe tak nějak obezřetně, až jsme nechodili vůbec a spali jsme jak nemluvňata!