První noc

Na Šumavě je typické, že když je vidět Kleť, tak bude pršet a když není vidět, tak už prší… Patrik se nám až na místě našeho prvního nocležení přiznal, že se musel už několikrát z vandru na Šumavě vracet, protože promokl a nepomohl ani noční pochod s nadějí, že druhý den se někde usuší a třeba i vyspí. Pro začátek byla pro nás nejhorší představa onoho nočního pochodu – v každém případě, právě začalo pršet… Naštěstí naše provizorní přístřešky do rána jakeš takeš vydržely (postavil jsem mimochodem ten svůj, alespoň myslím, na poprvé celkem obstojně – přesto ho Patrik zkontroloval, celý zboural a postavil ten samý, ovšem ten již byl v pořádku). No…vydržely – já jsem se tak strašně – na kluzkém igelitu, který byl pod námi – bál, že se sklouznu a skončím s nohama venku a promočí se mi to nejdůležitější na vandru = tedy spacák, že jsem se automaticky a podvědomě pořád sunul nahoru a lepil si hlavu na celtu = čímž jsem jí promáčel a začaly mi téct dešťové čůrky po hlavě. No, ale spacák zůstal suchý! Hůře na tom byl Jára, který sice doma taky trénoval podle rad Patrika a dokonce snad i spal jednu noc ve spacáku v posteli, jenže ona postel a igelit na zemi je setsakra rozdíl a Jára zjistil, že ten starý vojenský spacák, který sehnal ve výprodeji a který je na knoflíky, profukuje, a že když natáhne nohy, otevře se úplně, takže celý vandr spal jako skrčenec. Na noc se pak už nikdy netěšil.
Ovšem ráno bylo takové, kvůli kterým se na vandry jezdí. Sluníčko prokukovalo mezi stromy, ptáčkové cvrlikali radostné symfonie, les voněl – zkrátka, bylo nádherné svěží šumavské jitro. Měl jsem tak možnost si na vlastní kůži vyzkoušet to, co je na vandrování nejkrásnější = když totiž člověk jede DO přírody, vnímá ji jinak; když se ale do ní ráno probudí, je tam skutečně doma – je tedy V přírodě a to je obrovský rozdíl!
Patrik s Jarkem se vydali na průzkum terénu kolem a my dva s Honzou dostali důležitý úkol – připravit menší ohýnek na přípravu snídaně. To se lehko řekne, ovšem v promočeném lese (ráno naštěstí už nepršelo, ale husté mraky slibovaly brzkou další nadílku) hůře udělá. Zkrátka – asi půlhodinu jsme spolu s Honzou a s ohněm – no spíš s kouřem, zápasili, a když už jsme byli na pokraji psychického zhroucení a vyhladovění zároveň, vrátili se právě kluci s tím, že dole pod kopcem, na kterém jsme spali, našli dravou říčku – prý typicky pstruhovou, alespoň dle Jarka (taky cítil deficit osobní důstojnosti a jal se jí tak po svém kompenzovat – chytal často ryby s otcem, alespoň tak praví pověst). Když Patrik viděl naše zoufalství, nepokrytě se mu smál a závdavkem se chystal pokračovat v lekci ze správného čundráčení, kapitolou kterak zapáliti oheň v mokrém lese. Neměli jsme sílu vzdorovat…
Řešení je totiž prý geniálně jednoduché: „Nalámete drobné větvičky na spodku stromů, které nejsou tolik promáčené a další si kolem vzniklého ohýnku budete postupně sušit, jasný?“
Jak prosté – leč nerealizovatelné. Nebylo totiž kde dříví sušit, protože nám nenaskočil ani po další půlhodině byť malý plamínek. Ovšem z vyškrtaných sirek již byla celkem slušná pagoda! Jakmile se kluci vrátili s nepořízenou – prý: „Nechtěj takhle po ránu brát“, Patrik foukl svým ohnivým dechem (jiné vysvětlení pro to nemám) do doutnajících sirek a oheň „naskočil“! Pak už šlo vše jak po drátkách a my, brzy plni optimismu a vydatné snídaně jsme vyrazili směr Lenora (nádherné jméno).
To, co nám trochu kazilo nadšení, byly mokré celty a Járův spacák = coby skrčenec sjel totiž z igelitu a pršelo mu celou noc na nohy. Tu se ale ukázala další nádherná oblast vandrování – přívětiví lidé. Na nádraží nám zdarma půjčili kamna a dali do nich uhlí a to v červnu! (byl na nás asi neutěšený pohled) a tak jsme vše usušili (vlivem unikajících par bylo v čekárně najednou nejen nedýchatelno, ale i nedívatelno = naštěstí mohli cestující čekat venku a jízdenky se i tak vydávaly jinde), trochu si zdřímli, zalepili opuchýřované nohy (časem nebyly potřeba ani ponožky, protože celé nohy byly zabalené do náplasti jako do onucí) a v dokonalé náladě, plni nadšení a vydatné svačiny jsme vyrazili do lůna přírody. V sobě jsem si odnesl zvláštní pocit – být vandrák a ne lump.