Svatba téměř jako řemen

Táta má maringotku na Sázavě. Je to vlastně takové soumaringotkoví – je jich tam asi pět a komunita takto vzniklá je hodna označení „lidé z maringotek“. Jedná se většinou o důchodu se blížící kamarády již ze školních let, které pojí nejen letité zážitky a vzpomínky, ale i občas podobný názor na svět a jeho hodnoty.
Nemálokrát k nim jezdíme relaxovat a na buřty a tak…párkrát dokonce i pod stan na louku k maringotkám patřící. V poslední době jsem pomáhal několik pátků s řezáním dřeva a vzhledem k tomu, že byl zase pátek a počasí přálo, plánoval jsem opět přiložit trochu ruku k dílu a spálené dříví při dřívějším opékaní si odpracovat…
Jaké bylo moje překvapení, když se při mém příjezdu žádné přípravy nekonaly; ba právě naopak – trochu tajemně mi bylo oznámeno, že se dnes mají spojit čarodějnice s oslavou čtyřicetiletého výročí svatby manželů z jedné maringotky. Můj úkol tedy bude dnes jiný. Natočeného a vyfoceného sice mají všichni hodně, ale nikdy nejsou všichni pohromadě, protože vždycky někdo onen aparát drží – já proto budu mít za úkol zaznamenávat onu historickou událost. Budu tedy v podstatě jakási filmařská a fotografická „držka“ nebo držák?!
Vše nejprve začalo kafem a několika SMSkami vyměněnými s Parybovými (budoucími účastníky oné monsterakce) typu = Tak v kolik? Uz tam ste? My jo a Vy? Reknete, kdy mame prijit. Prijdte kdy chcete apod. Postupně začala atmosféra houstnout – tedy v tom smyslu, že vzrůstalo očekávání, že by se mělo něco už dít, ale nikde nikdo nebyl. Kromě snoubenců, kteří se ale chovali neobyčejně obyčejně – tedy jako vždycky. Snoubenec chytal ryby, sekal louku a nervózní snoubenka přišla k nám na verandu, aby se i ona informovala – kdy to jako bude.
„Hele, Prošková“, poznamenal můj otec, „to je přeci vaše akce a u vás!“ To U VÁS nějak podivně zdůraznil – hlasem i gestem. „My vám pouze pomáháme a děláme to sice rádi, ale nečekejte, že vše budeme ještě organizovat, jo?!“
„Já vím, ste fakt moc hodný – tak já du zjistit, co ten můj blázen stará vyvádí a zavolám Parybovejm… nebo jim brnknete vy?“, reagovala trochu nejistě, ale i tak mile Prošková.
„Já už jim poslal asi dvacet SMS a stejně jsme se nedohodli – řada je na tobě!“, odsekl mírně otráveně otec a já tušil, že změna z obvyklé vlídnosti obsahuje dřívější zkušenost z podobných akcí…
Netrvalo ani pět minut a snoubenka byla zpět. „Je to v prdeli! Klidně všechno zrušte! Prošek se na mě vytočil, byl dokonce sprostej a odjel na kole do hospody…“, přišlo mi, že snad i mírně nabírá. „A to mám všechno připravený jako překvapení – vzala jsem mu i sako!“
„A to vo tom vážně neví? Třeba na to zapomněl…“, popíchnul si táta.
„Třeba jel jenom pro pivčo a nakonec – panna nevěsta má být při svatebním dnu nervózní a vyděšená = tak to je vše v pořádku, no ne?!“, snažil jsem se uklidňovat situaci já.
A taky, že ano – ani ne za půl hoďky se Prošek vracel s bečkou pivínka na tu slávu.
„Takže o tom ví – no vidíš!“, chlácholil už i táta.
A skutečně – za chvilku dorazil na verandu, které otec říká klubovna, protože – ať je plán jakýkoliv, vždycky se skončí na jejich verandě a pije jejich pití, jí jejich jídlo atd. Ne snad, že by byli skrblíci, ale pokud se ona místa „vyjídaček“ nemění, dojde trpělivost i svatému, že!?
„Tak, co je na plánu?“, zeptal se při příchodu Prošek.
„No, nejdřív si dej kafíčko a panáčka!“, rozhodla za něj Zuzik.
„No a pak bude přeci ta svatba!“, ujišťovala se hned Prošková.
„To teda ne – když jsem jednou udělal chybu, nikdo po mně nemůže chtít, abych ji opakoval, no ne?!“, zareagoval na oko ostře Prošek a mrknul k nám okem, aby bylo jasné, že jen nervuje pannu nevěstu z důvodů již výše zmíněných.
Postupně se začali trousit i ostatní oslavenci a většina – jako třeba Pávek – se slovy „Nebyla by rychlá a účinná medicína – tedy RUM?“ a podobně – samozřejmě opět ze zásob maringotky mého taťuldy a s úsměvem a výrazy samozřejmosti mé macešky (beze stop pejorativnosti tohoto označení).
„Tak bude se něco dít, nebo ne?“, ozývalo se sborem z kruhu svatebčanů a směrem k mému otci (zřejmě funguje jako přirozená autorita)
„Mě se na nic neptejte!“, pochopil směr narážek můj otec. „Vše je v režii Proškových! A kromě toho by se přeci mělo vše odehrávat u nich – tak zněla dohoda, nebo ne?!“
„Jojo – pochopila panna nevěsta!“
„Jasně – proto jsem taky celý dopolodne sekal tu pitomou trávu!“, přisvědčil mládenec ženich.
„Já jen, že za chvíli se bude smrákat!“, reagoval trochu podrážděně táta.
„To je fakt – jdeme na to!“, rozhodl Paryba.
Táta mi podal kameru, řekl co a jak a já začal přemýšlet, kam bude nejlepší si stoupnout a tak. Jako první místo jsem si vybral pohled na maringotku, ale nejdřív jsem švenknul na celou louku a skončil jsem u vstupu do „klubovny“. Ideální by bylo, kdyby právě začal někdo vycházet, jenže přání nebývá vždy otcem myšlenky.
Lidičky totiž postupně vycházeli a zase zacházeli a nic organizovaného se nedělo. Prý probíhají přípravy – dobrá, tak jsem využil zavřených dveří a na radu Paryby jsem je otevřel a filmoval jejich převlékání. Jsou to sice dámy v podstatě v letech, ale ječely jak puberťačky, když jim vlezeš do sprchy!
Tak už bylo konečně vše připraveno a svatební zástup scházel ze schodů maringotky, resp. dřevěné verandy přistavěné k ní tedy stále z oné „klubovny“, kde už odcházejí prkna podlahy…
Zástup sešel asi tři metry k betonovému ping-pongovému stolu v pořadí – novomanželé, svědci a družičky = všechny místní dámy z maringotek, oblečené v bílém a řádně situací a alkoholem rozjeté (Parybová třeba cudně necudně ukazovala, že má přes své původní bombarďáky i poprvé na sobě tanga speciálně zakoupené pro tuto slavnostní akci).
U stolu stál již připravený Pávek – zatím v saku, jako civilní oddávající a poté, co mu byli představeni novomanželé ceremoniářem (na jehož jméno si nemohli vzpomenout, a tak jsem alespoň troškou přispěl do mlýna i já), mohl obřad již oficiálně začít.
Proslov Pávka byl zjevně pečlivě připravený = upřímně řečeno na můj vkus až moc, ale nakonec ho prošpikoval občas i umělejším humorem, a tak vlastně nic nepokazil.
Mnohem větší legrace nastala tehdy, když došlo na vyslovené přání panny nevěsty, že si snoubenci budou před výměnou prstýnků říkat vzájemný slib.
„Já, Prošková, si beru Tebe, Honzo…“, už ze sebe sypala trochu uměle (jak jen ženy dovedou) nevěsta…“ a k tomu mi dopomáhej bůh“. Sklidila potlesk. Vrchol byl, když to samé poločetl ženich se zamilovaným pohledem jednoho oka na nevěstu. „budu tě milovat do smrti – no to né, mojí teda né, leda tvý, to jo“… „a k tomu ti dopomáhej bůh“. „Tobě má pomáhat, vole!“, opravil přednes svědek.
„A k tomu MI dopomáhej bůh“.
Prstýnky, polibek, foto a čekal jsem konec. Jenže ouha – teď už bodoval Pávek na celé čáře. Přešlo se totiž na druhou stranu ping-pongového stolu, oddávající se zatím převlékl do kimona a stal se z něj kněz. Obřad pokračoval tedy v místní kapli dílem církevním = geniální nápad. Proslov sice byl v podobném duchu, prokládaný výroky o všemohoucím, ale byla to o to větší sranda a alespoň mně to přišlo jako úžasné kouzlo nechtěného, jak jsou si ty obřady podobné ovšem s odvoláváním na odlišnou autoritu…
A ještě jedno kouzlo nechtěného se povedlo – během „církevního“ obřadu zrovna projížděli po kousek vzdálené Sázavě vodáci – byli notně zděšení, co se to tu odehrává za satanský rituál. Uklidila je ale pohotová reakce „kněze“:
„Holky, která se chcete vdávat?“
„Já, já, já!“, začalo se ozývat z loděk. Nádhera – jak z blbýho filmu!
Musím říct, že to byla zajímavá zkušenost – lidi dokážou blbnout i ve zralém věku a může to být úžasný relax od všedního dne. Pomalu začínám rozumět tomu, proč se třeba mezi maringotkáři slaví Silvestr v říjnu apod. Je jim prostě fajn na světě a mezi svými.
Jsem rád, že jsem toho mohl být účasten!