Železnej dědek

Tak to máte ještě dvě zastávky, no my tady na Sázavě máme k sobě tak nějak blíž to víte, jsou tu krutější zimy a taky nezaměstnanost. To sem vám říkal o železnym dědkovi, ne? No to si poslechněte, jaký jsou tu u nás fajnový lidi a co dělaj ve volnym čase jako pro svoji fyzkulturu no jako pro to zušlechtění těla i ducha, řiká se to eště vůbec? To sou dneska takový novoty…no, Novoty sou docela pěknej pořad žejo ?
Tak teda letošní dovolená se v počasí vydařila, né? Horko bylo každej den od samýho rána, když jsem jel do Sázavy nakupovat, bylo už okolo dvaceti pěti nad nulou, to pak ty Pražáci skáčou do vody, to je ti sranda, no pěknej je na to pohled, voda je pak sametová a krásně chladí, a ňákyho Pražáka napadlo, no sázaváka by tahle blbost nenapadla, že se pořádá železnej dědek, my sme totiž pracovitý a žijeme tu pořád, ne jako ty lufťáci co sem jezděj jen za svejma snama. Minimální věk účastníků byl čtyřicet roků, říkali jsme si, to zas bude zmrzačenejch lidí, snad mají zajištěnou lékařskou službu….a taky že jo. Ty nejfajnovější lufťáci si spokojeně lehli na lehátka, opalovali se a poslouchali pokyny pořadatelů závodu. A už to hlásili, Pánové, prosím vás, ten kdo nebude moci celou trasu uplavat v celku, a půjdete po dně, mějte alespoň potopený ramena, ať to vypadá, že plavete. Na břehu bude plno lidí, aby nebyla ostuda. Ty, to ti mě velice zaujalo a těšil jsem se na závod zvlášť, když sem jako zjistil, že se nechali vykibicovat rodáci, to víš naši lidi uměj těm měchuřinům ukázat, víš, my jsme všichni srdečný lidi, no však povidám. Je pravda, že mezi účastníky bylo asi pět chlapů, který se svýmu tělu věnujou, trénujou a takovejhle závod jim nic neudělá — horší pozici ále mělo těch ostatních padesát dědků, jejichž jediný pohyb je cesta z práce do hospody na pivínko, nechali se vyprovokovat k akci a ještě se utěšovali, že to jako nic není, že to jako hravě zvládnou. V půl desátý se všichni účastníci se svými doprovody odebrali do kladenskýho tábora, kde byl start plavecký části trojboje, přestože šli po druhý straně řeky bylo slyšet, jak některý manželky naposledy varují svý manžely a že se jim jako ten slavnej závod do poslední chvíle snažily rozmluvit. Bylo slyšet:„Táto, neblbni. Zase tě chytne heksnšus, kdo tě bude dostávat domů. Pepo, nejsi nejmladší. Vzpomeň si na minulý rok, jak ses z toho dva měsíce dostával…“ Všechno bylo marný. Když se jednou chlap rozhodne, žádná ženská ho nemůže zviklat, no ne? V deset hodin se náhle ozvala ohlušující rána, která se údolím nesla jako předzvěst něčeho strašnýho, co chudáky dědky má čekat a vopravdu za malou chvilku jsme viděli v dáli, jak se začala vařit voda. Co se to děje, není konec světa? ptaly se děti a utíkaly k maminkám. Nebojte se, utěšovaly je maminky to se jenom tatínek s dědečkem zbláznili a plavou s ostatními. Stůjte na břehu, za chvíli je uvidíte.
Ačkoliv byla trasa plavání jeden kilometr, no vod toho penziónu Nováka až k Rybničkovic zahradě, no řikám, víc jak kilometr to nebylo, pole závodníků se roztáhlo, jako kdyby plavali deset kilometrů, v čele byli tři plavci, za nimi deset minut nic a potom borci středu, dvacet minut nic a poslední opozdilci — mezi posledními bylo i několik chatařů, ty jsme povzbuzovali nejvíc, to víš, našinec je i cizinec, plavali tam za nima na loďce s fernetem, kyslíkem a podobně. Byli to naši hrdinové, mezi tím už první jeli na kole do Uhlířských Janovic a zpátky a nyní je čekal ještě běh do kopce do obce Samopše, tam se taky někdy jeď podívat, když tu máš chalupu, to viš, tímto pádem seš taky trochu náš, tak tam uhnout a trasa vedla do kladenskýho tábora a podél Sázavy opět po druhým břehu do cíle, ve chvíli kdy první dobíhali, doplavávali opozdilí plavci do místa startu a cíle. Z vody bylo slyšet: Jau, šláp jsem na něco ostrýho na dně… Už nemůžu… ferneta… pivo… vopravdu toto byli skutečný hrdinové, né ti, kteří byli v cíli, ale tito sportovci, kterým zbývalo do cíle uplavat posledních padesát metrů, nejhůř dopadl jeden šedesátiletý hoch, Jarda se myslim menuje, kterej si při doplavání stěžoval, že nemůže dýchat, ruce že ho taky už bolej, když ho prohlédl přivolaný lékař, zavolal záchranku, ale tento závodník stále chtěl pokračovat v jízdě na kole, vůbec ho nemohli udržet, když přijela sanitka, zjistili, že má infarkt, no jak ti řikám, my lidi vod Sázavy jsme srdnatý lidi, no… bojujeme do roztrhání těla, přestože bylo odpoledne okolo třiceti stupňů, náš soused Zdeněk Najman, taky účastník závodu, ležel na lehátku na slunci, oblečen byl jako když mrzne, pod sebou deku, na sobě dvě deky, stále se klepal zimou a potichu říkal „Dokončil jsem to, nejsem srab, dokončil jsem to………“. Hele, bude se ti to blížit, tak nezapomeň vystoupit, já už budu vylejzat hnedle tady…