Trocha archivu...

Nyní trocha archívu. Konkrétně zjevně směska měkkého surrealismu, ne?

Zvuky
Jdu nočním městem, všude je vlhká londýnská mlha. Kužely lamp ohraničují světlo a u přechodů pro chodce do tmy blikají oranžová světla. Do tíživého ticha se ozývá KLAP-KLAP, zvuky pro nevidomé, že semafory nejdou.
Usínám v domě, který je plný berušek lezoucích po zdi. Usínají dříve a ve spánku se neudrží na zdi a padají na zem a opět ty zvuky KAP-KAP. Usínám a kolem mne kapou berušky.

Balónek
Na asfaltovém chodníčku mezi paneláky stojí, křivě stojí, stará a oprýskaná židle, k níž je přivázaný nafouklý červený balónek.

Psát
Položit se surrealisticky do vzduchoprázdna a psát. Je to slast být unášen proudem dějů a dějin. Sledovat cvrkot života a v dáli tušit smysl všeho, hloubku věcí, tušení souvislosti, ale dá to dřinu. Má to smysl?
Jen, proboha, netlačte na mozek! Výstupy a vstupy. Brány a kanály našeho mozku, našeho města — tak vzácné! A lidé jdou a potkávají se ty konglomeráty velkoměst, malovesnic i osad a někde jen hromada hnoje. Zdraví se celníci, vrátní pouštějí a propouštějí a řídící centra analyzují a komparují.
V rámci iracionálního transcendentálna. Račte vstoupit a očistěte si boty — nechci mít ve svém městě, svém mozku, své kupce hnoje čurbes.
díky

Obdiv
Ubohý Gigolo, jak intenzívně jsem jím chtěl být. Hloupost tikajících hodin v honbě za časem. Který král má co chce? A já!? Jsem antikrál,‘ mám, co nechci, ale vážím si toho. Pánové, básníci! Chcete hloubku všeho! Vy horníci lidských myšlenek. Jen v tunelu je světlo. Šachta je má matka. Vlastně ano! Který král ví všechno? A já!? Jsem antikrál,‘ vím, že nevím nic a raduji se z toho.
Obdivuji Vás, co víte vše!

Končící začátek
A už je to tady, paranoicko kritická metoda pro lidi s paranójou jak čepice. Dobrá metoda. Člověk nepotřebuje koordinovat kvalitnější formou pracovní proces, potřebuje se vykecat. Já vypsat. A tak trápím jemně nařezaný strom jakýmsi modrým sajrajtem a tvořím to, čemu manželka řekne: „Už se zase flákáš?“, anebo „Nemůže se Ti líbit taky něco normálního?“ – vážím si těch pochval!!!
A pozdější generace tomu řeknou ranědemokratická postkomunistická pozdně doznívající surrealistická, jen proboha ne, neoproletářská literatura.
Prostě píšu a Vy to čtete, ztracený čas, co Vám to dá?
Paranóju, nebo Vám ji vezme?
Anebo se bude říkat: „To nic, děti, dědeček jen zblbnul.“