Sláva čumění

První část věnuji původní šuplíkové úvaze (bylo jich víc, ale jako vzorek to, myslím, postačuje).

„Už zase čumíš?!“ takto nevybíravě vytrhovala z hlubokého rozjímání mého (bývalého) dobrého kamaráda jeho vlastní matka. Pro mne tak otevřela v samé nahotě podstatu sporu přemýšlivého pohledu na svět s jeho akčním protikladem. Někdo, mezi které rozhodně patřím, zkrátka potřebuje vše nejprve důkladně vypozorovat, prozkoumat a hlavně promyslet. Ti druzí, pro mne obtížně obhajitelní, potřebují samotnou činnost, při které jim postupně dochází smysluplnost jejich jednání. Budiž jim ke cti, že poměrně často tito jedinci svoji intuicí dokážou vše vhodně korigovat tak, že se k cíli přeci jen dostanou a přiznejme si to otevřeně – často i rychleji. Ovšem bez slastného čumění…
Samotnou kapitolu tvoří ovšem ti jedinci této skupiny, kteří nejsou schopni korekce za běhu a pouze tvoří, očekávajíc souhlas ostatních a hlavně jejich spolupráci, ovšem neumožňujíc trochu klidu pro přemýšlení. V extrémních případech tito tvorové např. mluví, aby zjistili, co chtěli říci, šlapou do kopců, aby zjistili, zdali tam vyjdou a žení se… no, ani vlastně nevím proč…
Upřímně řečeno, čumění je jediná činnost, kterou jsem postrádal tím, že jsem přestal kouřit. Rozuměj správně — labužnický přístup ke kouření jsem téměř bezvýhradně nahradil pitím hořké kávy — lapidárně řečeno = už jsem si tolik nepotřeboval vychutnat cigáro, vychutnával jsem si samotné kafe. Co se mi ale nepodařilo nijak nahradit, je ona chvilka rozjímání. Znáte to, chcete něco po kuřákovi a jeho odpověď je „teď nemůžu, teď kouřím“ — k tomu adekvátní odpověď neznám. Něco ve smyslu, „teď nemohu, čumím; a až to dočumím, tak přijdu“, není všeobecně přijatelná, že?!
Čumění mi nejenže nepřijde jako ztráta času — naopak jako zrychlení cesty k cíli — jako taková myšlenková zkratku. Vždyť jak by bylo na světě krásně, kdyby se všichni ti pohlaváři nejprve sešli na čum session a vše pěkně promysleli anebo si jen tak sedli kamkoliv do kouta a vše nejprve pozorovali. Bylo by pak zaručeně méně paskvilů typu trestání cyklisty, který při pádu ublížil sám sobě anebo povinnosti v případě požáru volat zřetelně „hoří“. Možná by jim pak došlo (to by ale chtělo občas na tom kole třeba vyjet, a pak by se teprve „čumělo“), že si onen člověk při pádu již ublížil dost a další trestání je zbytečné a tedy nevýchovné a podobně taky to, že při požáru „hurá“ volá jen magor! atd. atp.
Z vlastní praxe si dovolím vyslovit smělou hypotézu, že čumění nikdy nevymře, ale přesto mám určité konkrétní pochybnosti o správné metodologii, a tak bych si dovolil sepsat cosi jako stručný návod „jak správně čumět“. Tedy — nejedná se o klasické zírání, které se běžně připisuje obyčejnému údivu. Údiv není hoden filozofa, ten na svět hledí s porozuměním! Podobně je důležitý i směr pohledu — mezi nepřípustné směry patří neměnný pohled jednou trajektorií dopadajících fotonů (laicky nazývaný doblba). Klasické čumění není rovněž důsledek silné chemizace mozku vlivem cizorodých, většinou tekutých látek. Čumět se musí umět — osobně bych navrhoval kurzy správného čumění, a to by lidé teprve čuměli!
Na co čumět, přesněji řečeno, o čem čumět je už na libovůli daného čumila. Pro příklad budiž historická ukázka možného čumění = Hamlet, držíce lebku šaška Jorika, čumě na ni, rozjímal o otázce být či nebýt… Lebku lze nahradit jiným dutým předmětem (o šašcích raději ani nemluvě) a otázek si je možnost klásti bezpočet = kromě klasického být či nebýt, navrhuji byt či nebyt anebo bít či nebít, pít či nepít atd. apod. Pro moderní příklad bych sáhl k počítačům, konkrétně k surfování po internetu. Mám ovšem zároveň pochybnost, že právě ono surfování je typickým příkladem čumění, ovšem ve virtuálním světě druhých. Nic proti internetu, jen bych viděl jakési nebezpečí, aby toto čumění jinam nenahradilo čumění do vlastní „kebule“ a surfování po vlastních myšlenkách, zážitcích, vzpomínkách a hlavně ono nejdůležitější čumitelské srovnávání do správných šuplíků, škatulek a přihrádek…
Vždyť bez systému není myšlení, a tedy ani pochopení a porozumění. Jinak se dá totiž náš mozek přirovnat k jungli nervových spojů — synapsí a pouze čumění, tedy přemýšlení — rozjímání — či meditování (chcete-li), udělá ony důležité cestičky v této jungli a chaosu, které se pak stékají do informačních dálnic a superdálnic. Jinak bychom totiž byli totálně ztraceni v chaosu informací a mohli bychom se hrdě vrátit na stromy! Zkrátka — kdo nečumí, brzy bude čumět! Ještě jedna poznámka na závěr = prosím Vás, zapomeňte s konečnou platností na pověru, že kdo umí, umí a kdo neumí, čumí! Je to právě naopak! Většinou totiž kdo čumí, taky umí! Na závěr si proto dovolím osobní zvolání = kde bych byl, kdybych nečuměl! A také výzvu: Čumilové všech zemí, spojte se!