Předmluva

Motto: „Vážený pane Hrabale, Dalí jsme si sbohem, ale co? Myslíte, že to bylo Bohumilé?“

Ano, jsem asi vážně grafoman. Zkrátka už od útlého věku si zapisuji příběhy, zážitky a postřehy; a občas se pokouším i o nějaký ten konkrétní literární útvar. Dlouhou dobu jsem netušil, jak s tímto „šuplíkovým“ materiálem naložím a co například budu chtít publikovat a zdali vůbec něco.
Situace se ale vyvinula tak, že jsem přišel „na trh“ poprvé s humoristickou novelkou „Můj první vandr“ a tak snad (ne-)jen sobě dokázal, že jsem schopen sepsat i dílo uzavřené s konkrétním jedním příběhem.
Dlouhou dobu mne totiž lákala představa vydat jako první knížku soubor svých nepublikovaných dílek; od aforismů a třeba přeřeků, přes fejetony až po povídky. Trochu tak nějak podobně, jako pan Hrabal vydal až po mnoha letech, co si psal do šuplíku, soubor Poupata. Jenže život se zapisuje do mysli mnohem hlouběji a já přeci jen nemohu zapomenout na větu, kterou jsem našel pod svoji slohovou prací na gymnáziu, kterou jsem psal „těžce pod vlivem“ právě Bohumila Hrabala. Dostal jsem tehdy, alespoň myslím, čtyřku a ta věta, jako vysvětlení, říkala: „Nejsi žádný Hrabal!“ A to si snažím často připomínat (upřímně řečeno, dnes k tomu ještě dodávám – a ani Viewegh; a mám-li depku o něco silnější, vše končím úslovím = a nikdy ani nebudeš!). A protože tedy nejsem ani Hrabal a ani Viewegh, rozhodl jsem se udělat si svoje „Poupata“ či „Perličky na dně“ nyní, jako svoji druhou knížku.
Na úvod ještě mírné varování = čeká Vás skutečný pel-mel (nikoliv značka cigaret, ale prostě všehochuť), či melšpajz, chcete-li. Doufám ale, že zde naleznete i trochu pohlazení, trochu radosti i smutku a snad i trochu humoru a o to mi jde především!