Virtuální realita aneb skutečné sociální sítě

Rád bych se ještě zastavil u zmíněného pojmu „realita“. Když se pokusíme ji nějak běžným a tak nějak zažitým způsobem popsat, pak by to šlo možná vyjádřit slovy – vše, co je vně mého těla. Pak ale vzniká otázka jaký máme kontakt s okolním světem, onou realitou? Pouze svými smysly. To je vlastně jediná cesta do našeho mozku, kde dochází k uvědomění si a zpracování oněch podnětů. Možná už asi tušíte, kam naše společné přemýšlení vedu = ano, naše smysly jsou nepřesné, zpožděné a u každého trochu jiné. Pro názornost = dojde-li k podnětu, tento nervový vzruch „běží“ po nervových drahách do mozku, kde je zpracován a teprve následně případně zareagujeme. Když si sáhnu třeba na dřevěný stůl, tak to se mnou nemusí vůbec nic udělat. Pokud ale mám rád dřevo, budu se rozplývat nad tím, jak je onen stůl krásný. A údajně se již dnes dá měřit, jak dlouho trvá, než mi onen dotek z prstů dorazí až do mozku a stejně tak se dá i měřit intenzita onoho prožitku. Lapidárně řečeno – existují lidé, kteří nic nezaregistrují; pak jsou lidé, kteří si budou říkat něco ve smyslu: „Hele, pěknej stoleček. To je kvalitní masiv.“ A někteří si udrží i onu „paměťovou stopu“ a ještě po letech si budou říkat: „Jo, tenkrát…jak jsem si šáhnul na ten pěknej stolek…“ 😀 Rozumíme si už trochu lépe? A hloupá otázka by zněla = kdo z nich vnímá lépe realitu? Zkrátka každý po svém.
Víte a v tom se právě s tímto mainstreamovým přístupem k vědomí, uvědomování si, vnímání – tedy jinak řečeno s paradigmatem, dualitou, „vesmíronázorem“ zásadně rozcházím (samozřejmě, že nejen já a dokonce si troufnu říci, že je nás každým dnem více a více = nás, kteří vnímáme, že to nějak kulhá, nesedí, neodpovídá oné skutečnosti). Výše jsem již napsal, že si každý z nás tvoříme vlastní realitu. Tedy čeho si všímáme anebo naopak co zcela vypouštíme (v našem osobním vesmíru tím pádem vlastně neexistuje) a o tom rozhodují opět kdo nebo co? Ano, přesně tak = naše pocity!
Jenže to, jak je to ve skutečnosti, alespoň minimálně já vnímám téměř o 180 stupňů obráceně. Možná jste zažili virtuální realitu – takovou tu „helmu“, co vám dají na kebulku a tam se vám odehrává úplně jiný svět, který ale mozek vyhodnocuje zcela reálně = máte přitom skutečný dojem, že to, co je na „obrazovce“ je opravdové a stejně se tak i cítíte. Anebo možná jste viděli takové ty robotické protetiky, kdy pouze svojí hlavou ovládáte stroj ve tvaru třeba ruky atd. Proč to píšu? Protože to je třeba klíč k pochopení = zkuste si (alespoň) na chvilku představit, že tam venku nic není. Znamená to tedy, že si vše vytváříme pouze v našem mozku a tato „virtuální realita“ je ale tak reálná, že nás už ani nenapadne o ní pochybovat. Kromě toho, protože to je tzv. multiplayer, tedy tuto verzi reality „hraje“ osm miliard „hráčů“, vzájemně se přesvědčujeme a utvrzujeme, že je vše skutečné a že to tak opravdu je – až do doby, než se vám podaří si tu helmu z hlavy sundat, odpojit se od Matrixu… Ne nadarmo údajně už Indiáni říkají, že svět je to, čemu věří většina…
Dovolím si použít ještě jedno možná trošku složitější přirovnání – tedy pro nás, věkově bohatší 😉 a to sice sociální sítě a vlastně Internet jako takový. Dost bylo ale na toto téma napsáno a hlavně mi přijde, že ono je to v životě hodně podobné. Tedy – Internet, síť navzájem propojených počítačů umožňuje vzájemnou komunikaci a také přizpůsobení toho, co se zobrazí podle historie již prohlíženého. Složité? Zkusím na příkladu – aniž bych rozebíral detaily, slibuji. Kdysi jsem hledal nějaký penzion v Krkonoších na letní dovolenou. Pak jsem se přihlásil na Facebook a okamžitě na mne vyskočila hromada reklamy na téma „chaty a chalupy v Krkonoších“ – náhoda? Ne, síť se zkrátka „učí“ a hledá podobné, co mne zajímá, aby mi to nabídla. S trochou nadsázky se dá říci, že každý uživatel Internetu má takovou trochu svoji verzi – vidí trochu něco jiného, slyší něco jiného a třeba dokonce i čte trochu jiné zprávy – viz aféra kolem zvolení prezidenta Trumpa. No a já jsem vypozoroval, že takhle vlastně funguje naše vnímání reality. Přitahujeme emocemi co nás zajímá, ale i naopak štve – vše to jsou intenzivní emoce, že? 😉 A to se nám pak „zobrazuje“. Tedy není to jako dříve, když byl jeden jediný televizní program na který se dalo koukat a tak téměř všichni sledovali Nemocnici na kraji města = to byla uměle totalitně a hlavně chvilkově vytvořená iluze jednoty.
Nakonec – nikdo nemůže opravdově tvrdit, že vnímá 100% všeho, co se děje s ním a kolem něj. Stačí si nasadit na ruku hodinky a za chvíli už je nevnímáme. Mozek nás tak chrání před zbytečnými „daty“, abychom se nezbláznili…máme toho i tak dost, no ne? 😉
Klidně si mě odsuďte, že mi už definitivně hráblo, ale já jsem už skálopevně přesvědčený, že „tam venku“ NIC NENÍ. Všechno je můj (náš) mentální obraz. Hologram. Pozorností realitu vytváříme – jako je ta slavná otázka, zda-li je na obloze Měsíc, když se na něj nikdo nedívá… Já tomu říkám „Vesmírný katalog“ – v něm Měsíc je, proto si ho tak nějak podvědomě neustálé uvědomujeme a proto tam je – i když se tedy někdo přímo doslova nedívá. Můžeme tedy mít a dělat „pouze“ to, co v onom katalogu (Matrixu) je…
Vzniká tedy možná otázka, jak tam dostat i něco dalšího? Asi jste už pochopili, že rád věci vysvětluji na přehnaných znázorněních, aby tak vynikla podstata. Tedy = dejme tomu, že byste rádi, když budete rychle mávat rukama, začali létat. Zkuste si to 😉 Nic, že jo? Víte proč? Protože tohle v katalogu není, možná taková ptákovina totiž nikoho jiného nenapadla 😀 Máte tedy dvě možnosti = buď budete tak silná osobnost (typu Gándhího = ten, když přestal jíst, celá Indie se zamyslela…já, když přestanu jíst, celému Vesmíru to bude ukradené :D) a svojí obrovskou energií to do „katalogu“ dostanete anebo musíte přesvědčit kritickou většinu, aby tomu uvěřila a pak to začne fungovat…jo, opravdu…
Vše má ještě jeden takový háček, podvědomě totiž předpokládáme, že druhý vnímá okolí stejně jako já = podle sebe soudím tebe, říká lidová moudrost. Ale i kdybyste se zeptali druhého (varuji budete za blázny) – vidíš trávu? A jakou má barvu? Zelenou to je přece jasný! No jo, ale jak víte, že on ji nevidí třeba modrou, ale od malička se naučil, že téhle barvě, tomuhle vjemu říkáme zelená? 😉