Úskalí aneb tušení průšvihu

Troufnu si tvrdit, že pokud jste dočetli až sem (a já za to moooc děkuji 😉 ) a alespoň trochu nad vším přemýšleli, cítíte už nějakou dobu, že někde musí být nějaký zakopaný pes, že to nebude samo sebou. Ano, máte pravdu, tím průšvihem je, že si logicky zkrátka musím přiznat, že za vše ve svém životě si tak nějak mohu sám. Tedy ve smyslu, že já si to do života sám přitáhl svými pocity. A pokud Vám naskočil pocit viny, tak tak to nebylo vůbec myšleno – to není obvinění, ale konstatování důsledků fungování zákona. Tedy reakce na akci. A pokud máte pocit, že jste žádnou akci přeci nevykonali 🙂 , pak je to následek života v tzv. vleku, samospádu, tedy tím myslím situaci, že mám pocit, že SE mi to děje SAMO apod. Tak v tom případě si rozhodně ale mohu za to, že když se cítím blbě, tak že to neřeším. To je hodně provokativní teze, že? Pokusím se ji víc vysvětlit a taky Vás trochu uklidnit a povzbudit, chcete?
Tak nejprve onen samospád, autopilot nebo jak to budete chtít nazývat. Jeden z nejúčinnějších způsobů, jak se malé dítě učí, je napodobování. Napodobuje to, co děláme a hraje to vlastně jako jakési divadelní představení, jako určitou roli anebo také se dá říci hru. Znáte to. Budeme si hrát na obchod, já budu prodavač, ty kupující a pak si to otočíme. No, a tohle se nám tak vryje pod kůži, že v tom v podstatě pořád v dospělosti pokračujeme. Kdybych chtěl tohle psaní trochu více shodit, tak i tady opět jen hrajeme takovou hru – já si hraju na to, že jsem na něco přišel a že to jako napíšu a Vy, že Vás to zajímá, že tomu rozumíte a že se Vám to líbí – i když se Vám možná zdají mé hry trochu vypečený – vždyť jsem z Kolína 😀 Zjednodušeně se dá říci, že buď tu hru vědomě hraju nebo ji mám vypnutou a tak jí vědomě nehraju anebo o tom vůbec nevím a tak „hra hraje mne“. Říkám to srozumitelně?
V mých očích dokonale tuto skutečnost popisuje Karel Nejedlý ve své knížce „Já to mám jinak“. Dovolím si tedy volný citát, protože lépe bych to nevymyslel = co mi vadí, je MŮJ problém. Co tedy vadí druhému, je JEHO/JEJÍ problém. Zdánlivě jednoduché pravidlo, či podstata našeho fungování ve společnosti. Když se říznu do prstu, nemohu chtít, aby si ho druhý ošetřil a zavázal, že? 😉 Přesto je to ale místy trochu obtížnější na pochopení či představení si – pojďme se tedy nad tím společně trochu více zamyslet, souhlasíte?
Někdy se také používá termín „vědomá činnost“, prostě vím, co dělám, proč to dělám, dělám to já a dělám to pro sebe. Ono totiž to, že jsem v klidu a v podstatě nezaujatý pozorovatel přeci neznamená, že přirozeně nereaguji. Jde o to, že se nestresuji, nenervuji. A tak také činím vědomá, uvědomělá rozhodnutí. Vedou mne tedy pocity, ale není to (jak já říkám) bezvědomá cochcárna! Podobně je také velký rozdíl spoléhání se na intuici, tedy klidné vnímání pocitů versus programy-negace a klamný dojem, že to je ona intuice = přitom to jsou pouze (lidově řečeno) pocuchané nervy či zjitřené bolesti z dětství na základě podobnosti aktuální prožívané situace. Stále jsem ještě srozumitelný? 😉
Zkrátka, klid je dobrá věc, ale je to jako nenervovat se, nestresovat se – v tomhle smyslu se do toho Vesmíru neplést, ale není to pasivita, protože v pasivitě nefunguje zákon přitažlivosti, protože když jsem bez emocí (anebo si to spíše pouze namlouvám), pak nic nepřitahuji (minimálně tedy na vědomé úrovni). Je potřeba mít pozitivní emoce, takže je potřeba posílit záměr/cíl, nakopnout se, chtít to – ne lpět, ale to přeci neznamená nechtít!
Je potřeba tedy posílit rozhodnutí. Tedy ne jenom pasivně sedět a trpně přijímat. Je to taková aktivní naštvanost = já takhle žít prostě nechci a jsem rozhodnutý to vyřešit! Potřebuji tu „vyšší energii“, já si to musím paradoxně „dovolit“ se rozhodnout, že to chci přitáhnout, aby fungoval zákon přitažlivosti.