Náš vlastní superpočítač aneb programy a viry v naší kebulce

I tohle přirovnání je takové hodně profláklé a i tohle trochu kulhá, ale pro názornost postačí 😉 Narozené miminko má mozeček čisťounký jako nový počítač. Ideálně připravený na přijímání a hlavně poznávání okolního světa včetně vlastního já. A my ho výchovou napojujeme na onen Matrix. Instalujeme vlastně cosi jako „operační systém“.
Pocity libosti a nelibosti jsou v plném souladu s vlastním bytím a o něčem jako jsou myšlenkové vzorce či systémy, není vidu ani slechu. Když je mimču něco příjemné, řehní se na celé kolo a když něco naopak nepříjemné, řve tak, že se až může protrhnout 😀 Rozhodně si ale všechny pocity odžije až na dno a díky tomu se uchovává stále v tom stavu „čistoty“ nebo jak to nazvat a díky tomu je také schopno v jednu chvíli křičet, jako když ho na nože berou a za minutu už se chechtat na celé kolo – a to vše naplno, upřímně, opravdově.
Jenže jednoho dne se stane něco zvláštního. Negativní pocit poprvé potlačí, neodžije si jej až na dno. Možná je to tím, že poprvé uslyší okřiknutí typu: „Nebreč! Nic se přece neděje.“ apod. A tak vznikne první (domluvili jsme si, že tomu tak budeme říkat) program. Tedy nějaká myšlenka, která vyvolává negativní prožívání a je to. Už ví, že se napříště nesmí vztekat, že se v téhle situaci nebrečí nebo dokonce program typu „kluci nebrečí“ atd. A pokud používám přirovnání k virům, tak v počítačovém světě existuje nebo minimálně v mém mládí existoval poměrně neškodný a vlastně i veselý virus, tzv. „upside-down“, který udělal pouze jedinou věc, otočil Vám zobrazení na monitoru vzhůru nohama a budete se možná divit, ale nebylo úplně tak jednoduché se ho zbavit (pokud jste tedy při práci u PC nechtěli stát na hlavě 😀 ) – no a tyto naše programy dělají vlastně něco podobného = staví na hlavu naše původní vnímání světa…
Víte, musím teď přeci jen udělat krátkou odbočku a dovolím si dokonce předpokládat, že se mnou někteří nebudou souhlasit, ale dobro a zlo podle mého pozorování neexistuje. Proto jsem dříve napsal, že věci pouze jsou – to my je zhodnocujeme či znehodnocujeme. A co je pro jednoho dobré, druhému je fuk a třetího vytáčí do ruda.
Tím úskalím, které umožní miminku vytvořit onen program, je řeč – slova. Nejprve ho naučíme podstatná jména – třeba to již zmíněné Sluníčko. Pak ale přidáme přídavná jména, která bych s trochou nadsázky navrhoval ze slovníku úplně smazat. Už totiž víme, že je Sluníčko nejen žluté nebo zlaté a hřejivé, ale třeba taky ošklivé, že pořád pálí anebo zlobivé, že dnes není vidět apod.
Problém oněch programů spočívá v tom, že obsahují osobu, zvíře nebo věc (tedy konkrétní myšlenku, představu) + negativní pocit. A když se onen pocit nevyruší, nevygumuje, nevypne – tak podle zákona přitažlivosti (viz výše, tedy plynoucí energií, která na sebe váže, přitahuje podobné) – přitahuje onen človíček podobné zážitky, věci a lidi, které ho víc a více vytáčejí a tak zažívá všeho více a více. A to, podle Vesmírného zákona lásky, do té doby, než mu dojde, že by si to měl vyřešit a vrátit se do původního stavu klidu. Je to možná jako namazat se medem a divit se, že jdou po mně včely – dokud se neomyju, mohu se rozčilovat anebo to bagatelizovat třeba tím, že mám vlastně včely rád – až do halejujah…
Tohle mi přijde jako úžasné poznání-pozorování, protože se díky tomu mohu „programovat“ pozitivně a když najdu negativní program – tedy vlastně podle onoho znázornění virus, mohu ho vypnout-odstranit-smazat a má tedy najednou každý problém své řešení. Přijde to úžasné pouze mně nebo to vidíte podobně?
No a vyčištěný (nebo odblokovaný, chcete-li) člověk se dostane do stavu dítěte, odpojí se tedy od Matrixu. Drobný problém může být na první pohled v tom, že existují lidi, kteří napodobují chování a jednání někoho „odpojeného“ od Matrixu, ale ve skutečnosti je to jenom jejich program – i to lze ale cvičeným okem rozpoznat a hlavně cvikem i odstranit, takže klid! 😉