Pocity aneb o čem to tu sakra mluvím?!?!

Opět asi nepřekvapím, ale dovolím si navrhnout – pojďme se vykašlat na plácání se v tom, zda-li jsem zamyšlený nebo zádumčivý; mám veselou nebo přímo radostnou náladu…zkrátka, pojďme přestat škatulkovat (mimochodem, to nás naučil Aristoteles a proto s ním taky tak nesouhlasím, resp. s jeho učením samozřejmě, jeho osobně vůbec neznám 😀 ) a ponořme se alespoň o patro hlouběji, takže hurá k podstatě. Pocity bych viděl jednoduše jako pozitivní (to je pro mne ona láska) nebo neutrální (je mi to jedno, fuk, nic mi to neříká, nijak mne to neoslovuje) anebo negativní (v podstatě všechny možné druhy a formy strachu a ten uvádím opět pod souhrnným názvem pro vše špatné jako opak oné zobecněné lásky). Obrovskou výhodou tohoto dělení je, že to prostě „neokecáme“, zkrátka víme, jak se cítíme, že? 😉
Jak vlastně ty pocity (cítění se) vznikají? Jsem přesvědčen, že toto je mnohem složitější a vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby existovalo tisíc protichůdných tvrzení či dokonce vědeckých studií. Jenže já jsem přeci slíbil, že budu popisovat svoje pozorování, svoje postřehy. Tedy pocit si představuji jako proudění nebo proběhnutí energie po těle – jako když Vám po těle (i když vlastně uvnitř, že? :D) přeběhne mráz. Někdy je to opravdu jen „závan“ jindy delší vibrace, frekvence, brnění a někdy je to tak stálý kmit, že už si ho ani neuvědomujeme a máme zjevně mylný dojem, že jsme „v pohodě“, že ani nic necítíme, že jsme v klidu. Popisuji tedy v podstatě reakci nervové soustavy na nějaký podnět a to jak zvnějšku, tak zevnitř. Vidím tam dokonce i účel a to snahu přimět mozek k reakci – k nastolení opětovného klidu, rovnováhy. Umíme si to asi představit na jednodušších reakcích typu = leknu se klaksonu a uskočím.
Co v nás ony pocity vyvolává? Právě, že cokoliv a u každého trochu jinak. Většinou jsou to myšlenky – viz moje psaní o pojmech, ve kterých uvažujeme. Ale někdy je to přeci jen ještě rychlejší a pocity vyvolá nějaká osoba, zvíře nebo i věc.
A pokud se spojí pocit s konkrétní myšlenkou, vzniká něco, co bych rád nazýval PROGRAM. Je to něco, podle čeho se chováme, čím tvoříme a přitahujeme podobné. To by si ale zasloužilo trochu širší pojednání, co říkáte? 😉
A ještě několik poznámek, které rozšiřují téma. Jenom pocity jsou opravdu v přítomnosti, v realitě. Myšlení je totiž vlastně sám o sobě už program, který nás od přítomnosti odvádí. Pocity jsou také ve skutečnosti jedinou onou tolik hledanou jistotou – žádný „systém“ není jistý či jistotou, protože mu nerozumím na 100%, nemám plné penzum informací. Jisté jsou pouze moje vlastní pocity. Jinak řečeno = nevím, co se stane, ale vím, že já to zvládnu! Vím totiž jak na to a když se spolehnu na své pocity a budu s nimi pracovat, zvládnu to. Svoje pocity totiž (téměř) jako jediné ovlivnit můžu a s stejně tak s nimi můžu pracovat = to je moje jistota, moje štěstí! Na nic jiného se spolehnout nemůžu. Tedy ve smyslu, že se nemohu spolehnout na výsledek, nevím zkrátka jak to dopadne. Vím, jak to funguje… To je mimochodem i to očekávání, to je to lpění, to je to zaměření na vnějšek = chtěl bych, aby ten systém běhal podle mě, ale on neběží! Mám pouze svoje pocity.