Věř či nevěř (je mi to vážně uprdele), ale fakt nechci aby knížka působila jako vylejvání si svýho trápení anebo nějaká pomsta. Zjevně ale budu muset kapitoly prokládat pokračováním mého osobního story, protože tak jak se všechno vyvíjí, tak se i během psaní vyvíjí můj osobní život. Několik aspektů mi přeci jen přijde důležitých i pro naše hlavní téma.
Tak tedy – drahá polovička využila mojí velkorysosti (eufemismus pro blbost) do maxima. Do vypršení pracovní výpovědní lhůty byla o weekendech u něj a přes týden u mne. Postupně si odvážela věci z domu (v jejím novém autě – mimochodem, to staré jsem jí koupil já a když dostala nové, původní jsem musel jít s ní, jako majitel platící poplatky, prodat a peníze jsem jí nechal = jo, jsem vůl a už drž laskavě hubu!). Uvědomil jsem si totiž, jak každý používáme slova jinak. Já jsem třeba větě „všechno ti tu nechám“ (má komplet vybavenou novou domácnost a zjevně lépe, tedy draze a kvalitněji) rozuměl tak, jak je řečena. Ve skutečnosti to znamenalo – všechno TVÉ ti nechám a vše moje a naše si odvezu. Ne, nekecám (i když nebýt toho, že jsem to viděl na vlastní oči, tak to ani sám sobě nevěřím), odvezla si postupně polovinu sirek, polovinu párátek a třeba i lepší vývrtku, prý ji má ráda!!! Když jsem se zeptal, zda-li pán nemá ani otvírák ve své vybavené domácnosti, dozvěděl jsem se, že ano, ale tenhle je lepší atd.
No a pak už (alespoň jsem si to tak myslel) nic – odjezd a žádný návrat. Výpovědní lhůta skončila, nová práce nebyla sice tak úplně jasná, ale hlavně nastal čas na odlet na dovolenou do Kanárských ostrovů, kde to prý má onen pán moc rád a chce jí to tam ukázat – proč jí to neukázal už doma a zadarmo jsem se už raději nezeptal, nechtěl jsem být zbytečně jedovatý 😀
No a pro mne nastal úúúžasný čas výčitek a sebeobviňování a sebelitování – paráda! Všem vřele doporučuji – není nad to, začít restart z úplných sraček a dna! Tahle část by už byla opravdu of topic, tak jen stručně = lhostejno, co právě dělám a za koho mne považují ostatní. Já sám sebe vnímám jako terapeuta a minimálně se svojí hlavou pracovat umím – takže přiznávám, že prvních 14dní bylo opravdu strašných, ale rozhodně jsem se do dvou měsíců srovnal natolik, že si ze všeho mohu (opravdu) v naprostém klidu dělat nebetyčnou prdel! Až tedy na pár výjimek a to sice = věděl jsem, že jsem vůl, jeliman a těžkej podpantoflák, ale co mi začalo zpětně docházet a co blbostí jsem si uvědomil = je to fakt smutné. Ale jak jsem říkal, není mým cílem tady fňukat, ale naopak z oněch mých blbostí extrahovat poučení pro budoucí generace a možná i trochu pobavení z cizího neštěstí pro ostatní 😉
Tak třeba věta, která se v mém životě objevila již několikrát a dokonce v různých souvislostech je „nechci o tebe přijít“. Víš, dlouho jsem jí vlastně vůbec nechápal a musel hodně přemýšlet, abych (snad) plně rozkryl její manipulativní potenciál. V praxi tato věta totiž vlastně znamená = nechci přijít o to, co ty děláš. Buď dál hodný, starej se o vše, plať – jenom si už budu dělat co chci já, budu se kurvit a na tebe srát, ale hlavně abych o tebe nepřišla!
Nezlob se na mě, ale vlastně se klidně i zlob – je mi to fu(c)k, ale přijde mi to jako ta samá logika v případě, kdy si najdeš jinou práci, chodíš tam, vyděláváš tam velký prachy, ale tvrdíš, že o ten původní job nechceš přijít! Anebo kdybys byl sparťanský fanoušek čutálistů, ale chodil bys na Slávii, protože tam mají třeba lepší stadion. Zkus říct těm vymaštěncům, že ale nechceš o Spartu přijít = rozkopou ti xicht!!!
Klidně mne odsuď jako namyšlený hovado, ale troufnu si tvrdit, že naše následná komunikace byla z 95% mojí zásluhou i nadále kultivovaná, slušná a věcná… Minimálně měsíc jsem se snažil obnovit alespoň základní míru důvěry. Cca po onom měsíci, když jsem měl dojem, že si alespoň v bazálních věcech trochu rozumíme a dochází ke shodě, navrhl jsem, že si základní odsouhlasené body zapíšeme. Ne, abychom si něco podepisovali, ale abychom na to nezapomněli – zapsali jsme si oba na svůj vlastní papír. Vezmu to už jen krátce, prostě při jedné ostřejší výměně názorů jsem se dozvěděl, cituji „nic jsem ti nepodepsala“ – a tak další debata a vyjednávání ztratilo zbla smyslu, že?!
A ještě pár perliček pouze k účelu pobavení, co jsem si zpětně uvědomil = tak třeba jsem byl (zdůrazňuji opravdu SÁM) na mojí chaloupce v Bechyni a ona, poměrně nepochopitelně přijela v půlce mého pobytu za mnou – legrace je, že za mnou jela štandopéde přímo od milence! Do dnes vlastně ani přesně nevím proč – kontrola? Snaha mě nachytat a hodit vinu na mne? Úklid pro jejich možná plánovaný pobyt tamtéž?
Anebo co považuji opravdu za vrchol. V době, kdy jsem cítil, že už není něco v cajku, se začalo doma objevovat záhadné jídlo, které jsem do té doby neznal. Tak například jsem jedl kančí, které údajně dostala od někoho v práci 😀 No prostě dostala maso a mně ho udělala k obědu, ano – jedl jsem kance od milence vlastní ženy!!! Tak co, no – asi je to myslivec a já pitomec!!!
No a pak už to nakonec opravdu utichlo – žádné návštěvy, žádné telefony, žádné zprávy…a já si tak nějak neuvěřitelně rychle zvyknul. Jsem sice absolutní vítěz po všech stránkách, jen se tak zatím ale necítím… Poslední „oficiální“ zpráva byla = do konce roku bych se chtěla nechat rozvést – já blbec se ovšem zapomněl zeptat, do konce kterého ro(c)ku?!